Diváci vám na konci představení tleskali vestoje, jaký to byl pocit?
To se nám ještě nikdy nestalo. Překvapilo nás to. Bylo to nádherné. Moc jim za to děkujeme. Děkujeme také za to, že přišli v tak hojném počtu.

Diváci od vás znají většinou komedie, proč jste sáhli po Faustovi?
Trochu mám na tom podíl. Už jsem moc nechtěl hrát prvoplánové, jednoduché, lidové komedie, kde z nich humor čiší za každou cenu. To znamená, že tam jsou sprostá slova a podobně. Chtěl jsem udělat něco s inteligentnějším humorem, něco náročnějšího. Je to od amatérského souboru troufalost, sáhnout rovnou po Semaforu, ale zkrátka jsme to udělali. Rozhodli jsme, že to bude tahle semaforská hra. Nebáli jsme se toho a zkusili jsme to. Ostatní souhlasili.

Podle čeho vybíráte hru? Kdo nakonec rozhoduje, co se bude hrát?
Výběr hry je záležitostí všech, kteří se na tom mají podílet, to znamená od herců po zvukaře, musíme se prostě všichni shodnout, že to bude právě tato hra.
Volíte hru s ohledem na obsazení a možnosti souboru?
Nemůžeme si nikdy dovolit vybírat hru a pak do ní teprve hledat lidi, protože počet lidí, který dnes hrál, je maximum, co máme k dispozici. Vždy se sejde parta lidí, která chce ten rok hrát a nastudovat novou hru. Pak se jen hledá hra, která by tomu odpovídala počtem mužů a žen. Pak se teprve role nějak rozdělují. Většinou nám lidé do rolí pasují. Je to většinou věc režiséra, aby si ty správné lidi našel. Někdy se stává, že první obsazení nepasuje. Že po prvních dvou, třech čtených zkouškách si řekneme, tohle vám nesedne, tohle si musíte prohodit.

Museli jste hru nějak zásadně upravovat?
Nemuseli. Pouze jsme vypustili minimum textu a jednu písničku. Takže je to v podstatě originální scénář Jiřího Suchého. Samozřejmě, některá slova šla lépe do pusy Jiřímu Suchému, některá nám, ale udělali jsme opravdu jen droboučké změny. Hru jsme pojali tak, jak bych si to já představoval.

Diváci určitě obdivovali pěvecká čísla. Bylo pro herce obtížné zpívat?
Zpěv byla další troufalost. Zatím jsme zpívali v jedné hře, což byla pohádka. Takže tam falešný zpěv nevadil, spíše se tam hodil. Ale tady jsme si řekli, že už končí legrace. Nikdo z nás není školený zpěvák. Ale všichni, kdo zpívali, si řekli: Zkusíme to, jestli to půjde. Pomohla nám muzika Ferdinanda Havlíka. Je napsaná tak, že se dá do ní většinou frázovat. Je to rytmické a o to snadněji se nám to zpívalo.

Dalo by se říci, že zpěv byl největším oříškem?
Největší oříšek byl až na konci. Studovali jsme text hry a dlouho jsme neměli k dispozici hudbu. Při zkouškách jsme místa s písničkami vynechávali. Až se přiblížila premiéra a my poslední nahrané písničky dostali až čtrnáct dní před premiérou. Byly to nervy, jestli vůbec vše stihneme nastudovat a nazkoušet, tak jak si to představujeme.
Jak dlouho jste hru zkoušeli?
Zkoušeli jsme ji dlouho, od března letošního roku. Premiéru jsme plánovali na září, ale vzhledem k našim dalším aktivitám jsme to nestihli a udělali ji až teď v listopadu. Přes léto jsme měli přestávku a hráli jsme jiné věci. Novou hru vždy vybíráme asi tak po Novém roce. Hrajeme do prázdnin a ještě na podzim. V lednu zase vybíráme novou hru. Fausta budeme hrát určitě do jara a možná i na podzim. Další novou hru začneme asi už na podzim nebo opět v lednu.

Hra Dr. Johann Faust ale nebyla vaše první režie?
Byla to moje čtvrtá režie. První byla Gogolova Ženitba, pak předchozí trochu slabší hra, kterou se není potřeba chlubit. Pak jsem ještě režíroval hru Postel pro anděla.
Určitě nikdo z diváků nepřehlédl scénu Markétky, jak se odhalila před Faustem. Myslím, že jste se při ní dobře pobavili i vy. Bylo to překvapení?
Já jsem jí vždy říkal: „Aby to bylo věrohodné, nesmíš mít pod kabátem vidět šaty." Přemýšlela, že si je vyhrne, ale to nešlo. Dnes v šatně mi řekla: „Já přijdu takhle" a rozhalila se a měla pod kabátem body. Takže já jsem to věděl spolu asi se třemi kolegy. Ostatní ne. Mě pak ani nedostalo to, jak se Markétka odhalila, ale to, jak byli překvapeni ti ostatní. Ale ke každé hře nějaké překvapení či rozhození z rytmu patří.

Vedle odhalovací scény s Markétkou diváky určitě zaujala barová zpěvačka Zorka v podání Anežky Sixtové…
Anežka s námi hrála poprvé v takhle velké hře. Je moc šikovná a bere to vážně. Hraje s námi menší hry, dělá noční prohlídky v Plasích a Mariánské Týnici. Chtěl jsem, aby tuto roli hrála, a myslím, že se to vyplatilo. Zhostila se toho nádherně. Jsem na ni pyšný a doufám, že i jí se se mnou dobře spolupracuje.

Dalo by se říci už nyní, že zůstanete u podobného žánru?
To je teď předčasné. Máme před sebou nejméně tři čtvrtě roku hraní. Pak uvidíme. Závisí to na spoustě věcí: kolik nás bude, jestli tato hra bude mít úspěch… Já bych chtěl nastudovat něco vážného, opravdu nějaké drama, ale lidé chtějí hlavně komedie.

Hru jste hráli poprvé doma, v kulturním domě. Kde ji ještě mohou diváci vidět?
Za týden, 21. listopadu, ji zahrajeme v Manětíně na malé regionální divadelní přehlídce. Tam jsme pokaždé pozvaní, i když patříme pod Plzeň sever, protože patříme do okruhu divadel, která se tam pohybují. Dále zatím nevíme. Máme své oblíbené štace, kde hrajeme každý rok. Rádi bychom se dostali i na další prkna, například do Kralovic. Pokud budou mít zájem pořadatelé na Rakovnicku, se kterými spolupracujeme, určitě přijedeme i tam.