Mají deset krát deset centimetrů a samozřejmě nechybí bílé pruhy. To vše mají v malíčku turistky Anna Kobzová a Květa Chodorová z Klubu českých turistů Rakovník, protože už patnáct let malují turistické značky. Za rok takhle musí projít asi dvaadvacet kilometrů cest. Značky se totiž obnovují po třech letech.

„Přestože značíme trasy jen tady na okrese, ještě jsou místa, kam bychom vůbec jinak nepřišly. U nás je opravdu krásně," podotkla Kobzová. „Značky se obnovují pravidelně po třech letech. Někdy ale musíme namalovat značku úplně novou, to když je například strom s předešlou značkou pokácený," popisovala Anna Kobzová.

Trasa je daná podle mapy. Nová značka se umisťuje na nejbližší možné místo od té předešlé. Od jedné značky musí být vidět na druhou. Udělat novou značku na stromě znamená očistit drátěným kartáčem kůru, předkreslit si značku tužkou a vybarvit barvami. Když se ženy vydají na cestu, berou si s sebou šablonu, drátěný kartáč, tužku a „kaslíček" s barvami značek a ředidlo. Nesmí zapomenout na barvu khaki, protože značka se musí přesně orámovat. Po zkušenostech si ještě dámy berou do batohu něco na převlečení, protože se stává , že se od barev umažou.

„Zkraje jsem si říkala, že to nic není, to se namaluje. Ale poznala jsem, že to není tak jednoduché. Na projití jednoho kilometru se počítá hodina. Kromě obnovy značek prořezáváme a čistíme cestu. Když prší, malovat se nedá," zkonstatovala paní Anna. Potkat na svých cestách můžete třináct značkařů, tolik jich na Rakovnicku funguje.

K času strávenému při malování značek se musí počítat i doprava. Pokud má někdo auto, je to dobré. Ale ženy většinou vyrážejí vlakem. Pokud je spojení dobré, dostanou se z jednoho bodu i do více míst. Někde je to ale horší, například do Petrohradu na Jesenicku téměř nic nejede.

„Letos budeme značit cesty kolem Jesenice, tam je spojení i terén dobrý. Náročnější je to někdy naopak kolem Berounky. Třeba Nezabudické skály jsou dost náročné. Vedou tu cesty jen na stopu. Naposledy jsme tam značky malovaly, tuším, předloni po nějakých polomech, kdy jsme přelézaly stromy. Už jsem řekla našemu vedoucímu, aby nás staré babky na takové trasy neposílal," popisovala s úsměvem Anna Kobzová.