Kdy jste se poprvé setkala s Červeným křížem?
Poprvé to bylo v květnových dnech pětačtyřicátého roku, to přiváželi vězně z koncentračního tábora v Terezíně, kteří byli postiženi tyfem, proto tam museli zůstat déle. Moji rodiče tenkrát slyšeli výzvu Červeného kříže v městském rozhlase, že hledají dobrovolníky, kteří by se o vězně postarali. Tenkrát mi řekli: „Je ti šestnáct, zdravá jsi, tak jdi a pomáhej.“ Vězni přijížděli do Rakovníka na radniční dvůr. Pracovníci Červeného kříže už tam měli připravené prostory pro jejich příjem. Pokud včas stačili dát zprávu jejich rodinným příslušníkům, tak ti si je hned vyzvedli. Pokud ne, putovali do provizorní polní nemocnice, která byla zřízena v mateřské školce V Hradbách. Vyhledávala jsem po Rakovníku adresy jejich příbuzných, aby si je odvedli domů.

To musel být pro vás silný zážitek v šestnácti letech…
Opravdu byl. Transporty přijížděly tak tři, čtyři dni. Přivezly dobře padesát lidí. Byli fyzicky i psychicky poznamenaní, někteří jenom leželi. Tenkrát jsem si uvědomila, co je lidský život a ráda jsem lidem pomáhala.

Takže jste se rozhodla pro zdravotnickou školu?
Už jsem měla za sebou rodinnou školu. Za války ale obchodní akademii zavřeli a zřídili v ní lazaret pro SS vojáky. Jenže pak se zjistilo, že to bylo pro jiné jednotky a nakonec se ve škole i v parku střílelo ještě pátého května. Po absolvování rodinné školy jsem tři roky byla zaměstnána jako vychovatelka vnoučat jednoho z továrníků Ottů. Paní továrníková si mě vybrala na přehlídce, kterou jsme dělali rodinné škole. Tam jsem si vydělala peníze a v devětačtyřicátém roce jsem nastoupila do zdravotnické školy. Impulz mi k tomu dala maminka dětí, rozená Ottová, provdaná Bartošová. Vysvětlila mi, že bych měla jít studovat, protože teď už žádné domácí vychovatelky nebudou. To mi bylo dvacet let.

Kde jste studovala?
V Praze. To už jsem v Praze s Ottovými bydlela. Jezdila jsem domů jen na víkendy. Jednou mi maminka řekla, že musím jít do rodinné školy, protože mě paní ředitelka navrhuje ke studiu zdravotnické školy v Praze. Byly tu ještě další tři uchazečky, ale ty se báli rodiče do Prahy pustit, protože byly moc mladé. Složila jsem přijímací zkoušky na zdravotnickou školu v Praze na Bulovce. Absolvovali jsme v jedenapadesátém roce jako první maturitní ročník.

Kam jste šla dále?
Měla jsem nastoupit do nemocnice řádových sester v Chebu, takže jsem musela dát Rakovníku sbohem. Nakonec jsem se sem vrátila a nastoupila v jedenapadesátém do nemocnice, protože si mě vyžádali. Asi za půl roku nato jsem obdržela ministerský úkol, podílet se na vybudování zdravotnické školy v Rakovníku. Nejprve jsem tu učila externě, od roku padesát dva až do roku padesát sedm pak natrvalo. Pak školu zrušili, s tím, že tady musí být zemědělská škola, protože Rakovnicko je zemědělský okres. Nastoupila jsem tedy jako vedoucí sestra v jeslích.

To je ještě dost daleko k Červenému kříži.
Protože jsem už učila, přemýšlela jsem, že bych mohla Červenému kříži pomoci. Nabídli mi spolupráci. Souhlasila jsem, protože jsem byla členkou už od roku padesát dva. Od té doby až dodnes jsem tam přednášela.

Učit poskytovat první pomoc je zodpovědná práce…
Ano, velmi. Předáváme totiž velké množství důležitých znalostí a naučit špatně poskytovat první pomoc by mohlo stát někoho život. Nyní přednášení předávám jiné sestře, doufám, že si to převezme a vydrží u toho.

Změnil se hodně způsob poskytování první pomoci?
Za těch čtyřiapadesát let, co se tomu věnuji, je přesně vidět, jaký udělala medicína pokrok. Její rozvoj a nové poznatky se přesně odráží v poskytování první pomoci, protože to musí být v naprostém souladu. Odborně vyškolení lidé jsou prodloženou rukou medicíny. Dnes si kdekdo myslí, že stačí přivolat pomoc mobilem. Ale na ten se nedá spoléhat. Záleží na každé minutě, takže vyškolený člověk nakonec dokáže pomoci nejlépe. Proto to není zbytečné. Jsme rádi, že si to uvědomují i na středních školách.

Předáváte vědomosti i tam?
Například na rakovnickém gymnáziu a obchodní akademii přednášíme déle jak deset let a vyškolili jsme spoustu mladých zdravotníků. Bohužel ale nezůstávají na okrese a z devadesáti procent se rozutečou pryč, proto tady nemáme žádnou mládež. A také většinou to žádný z nich nepovažuje za tak důležité a nezbytné, že by tomu věnoval volný čas. Dnes jsou zkrátka jiné životní hodnoty.

Jak se nyní první pomoc na školách učí, když se zrušila branná výchova?
Na základních školách je to založeno na dobrovolnosti žáků i pedagogů. A ne každý pedagog má k první pomoci vztah. Musí být do toho zapálený. Středoškoláci mají povinně ve třetím ročníku několik dní po šesti vyučovacích hodinách výuku první pomoci. Na konci udělají test o dvaceti otázkách. Podle jeho výsledků poznáme, zda všemu porozuměli. Pak dostanou zdravotní průkaz s platností na čtyři roky. Po čtyřech letech se mohou nechat přeškolit, jinak průkaz zanikne. V první pomoci jsou totiž neustále nějaké novinky.

Navazujete nějak na školení na školách?
Máme týdenní studijní středisko a to je pokračování pro žáky základních škol. Jezdí na něj většinou členové zdravotních kroužků. Celý týden pracují v terénu a je na vše více času. Mají samozřejmě i osobní volno. Ale pokaždé někdo „cvičí“ i ve volném čase. Vytvoří se tam to správné mikroklima a děti první pomocí žijí.

Vychovali jste nějaké zdravotníky, kteří si například medicínu zvolili jako profesi?
Třeba doktorka Olivová – Šretterová. Líbily se jí naše školící střediska i přednášky, ale rozhodla se nejdříve vystudovat medicínu.

Jak mladí berou vaše přednášky, zajímají je?
To je velice individuální u jednotlivců i u celých ročníků. Někdy pozorujeme, že je přednáška vůbec nezaujala. Ale říkáme si, kdyby se chytli dva, tři, je to dobrý výsledek.

Existují nějaká mezinárodní pravidla?
Ano. Náš Červený kříž je součástí evropských Červených křížů a půlměsíců. Vzájemně si tedy vyměňujeme zkušenosti. Mladí mají nyní otevřený celý svět. Při první pomoci by všude postupovali stejně, i když jsou to cizinci. Vůbec se nemusí bát, že by udělali chybu. To mi připadá velmi zajímavé a mohlo by to zaujmout i mladé.

Poskytovala jste vy už někomu první pomoc?
Své vědomosti jsem využila až po pětatřiceti letech práce ve zdravotnictví. V roce devadesát devět na Air show jeden pilot při přípravě svého modelu letadla nešťastně sáhl do vrtule. Ta mu rozsekala předloktí. Po ošetření jsme ho převezli do nemocnice. Pak tu v roce dva tisíce spadlo zase při Air show letadlo. U něj jsme byli do tří minut po pádu. Celkem zasahovalo devět lidí pod vedením mého syna Jiřího. Z letadla zbyly jen trosky a my ani nevěděli, kolik je v něm lidí. Druhého pilota jsme objevili až za několik minut. Záchranka přijela okamžitě a my jsme oba raněné předávali ještě živé a stabilizované. Později bohužel jeden z nich zemřel. Do třetice se popálil muž, který představoval ruského vojáka při Military show. Ošetřili jsme ho tak, že lékař, který pro něj přijel, se jen zeptal: A co tu máme dělat my? Nakonec ho nevezli ani do pražského popáleninového centra a ošetřili ho v rakovnické nemocnici

Zajímá se o první pomoc i veřejnost?
Vždy v září při dnu první pomoci na náměstí v Rakovníku prezentujeme naši práci. Jsme ochotni cokoliv vysvětlit, ale lidí, kteří přijdou až k nám, je velmi málo. To nás mrzí. Už nevíme, jak to udělat. Pozvali jsme hasiče i psovody a ani ti lidi nepřitáhli.V poslední době k nám ale přicházejí rodiče s malými dětmi a ti se zajímají, jak dětem pomoci, kdyby se jim něco stalo. Z toho máme radost. Jinak nám chybí mladí lidé i v humanitární jednotce, kteří by s námi pracovali.

Co si máme představit pod pojmem humanitární jednotka?
Ta musí nejen ošetřit, ale i ubytovat, nasytit a postarat se o lidi v terénu při nějakém neštěstí, do té doby, než přijede lékařská pomoc. V tom je její význam. Lékaři nemohou tyhle věci dělat. Naši pracovníci také vědí, jak mají s lidmi jednat, aby nepodlehli panice.

Věnuje se zdravotnictví také někdo z vaší rodiny?
Mám jediného syna Jiřího a ten je zdravotnický instruktor a velitel rakovnické humanitární jednotky. Už pětadvacet let přednáší. A ani ten nemá za sebe náhradu a nemá ani kolegu. Na školící středisko jedeme celá rodina. Snacha je dobrovolná sestra a dělá tam hygienický dozor. Obě vnučky se učí první pomoc. Já přednáším a syn je velitel. Je to zkrátka taková naše droga.

Co pro vás znamená takové ocenění?
Je to pohlazení po duši i na srdci. Nikdy jsem nečekala, že dostanu za svoji práci toto ocenění a také jsem nikdy nepracovala v Červeném kříži jen kvůli ocenění.

Jana Pokorná

Vystudovala nejprve rodinnou školu. V šestnácti ošetřovala vězně z Terezína. To rozhodlo o tom, že vystudovala zdravotní školu. Pracovala jako zdravotní sestra v rakovnické nemocnici a přednášela na zdravotní škole v Rakovníku. Pak začala pracovat v Červeném kříži. Tady přednáší o poskytování první pomoci dodnes, tedy už čtyřiapadesát let.