Všechny tehdy  pracovaly v bývalém TOSu Rakovník. MDŽ se tu připomínalo hned dvakrát. Osmého března na ně nikdy nezapomněli muži na pracovišti.  Vlastně měly docela výhodu. Ve strojírenské fabrice pracovalo o hodně více mužů, takže si je pěkně hýčkali.  Třeba Milena Titlbachová byla v dílně mezi samými muži.

Oslavy
„Já jsem pracovala v odbytu. Ten den už jsme věděly, že  se jeden mužský hned po ránu ztratil do květinářství a přinesl květiny. Asi v devět hodin nám popřáli a předali malou kytičku. Většinou frézie, narcisky, tulipány a hlavně karafiáty. Na květiny se skládali,“ vyprávěla Naďa Ullrichová.

Společná oslava celé továrny se konala až v pátek jako taneční zábava od osmi večer. Organizovalo jí revoluční odborové hnutí. Z poloviny šly peníze  na oslavu z fondu kulturních a sociálních potřeb, to znamená, že jí financoval podnik.  S organizací se začínalo už v lednu. Musel se zajistit sál i kapela a také stejné dárky. Objednávaly se v obchodech v Rakovníku. Dárky schvalovaly odbory, ale přihlíželo se na návrhy  jednotlivých úseků. Většinou někdo přišel s nápadem, co nejvíc zrovna letělo. Byla určena přesná suma peněz na jednoho. 

Zábava bývala v Domě osvěty, v Dělnickém domě. Když pak zmizel, jezdilo se autobusy do kulturního domu v Pavlíkově. Na zábavu  zase na oplátku zvaly ženy muže ze svého pracoviště.

„Ne že tam chodily manželské páry. Pokud manžel v TOSu pracoval, tak ano, ale  šel se ženami ze  svého oddělení. A zase pěkně na sále seděl u stolu s těmi svými kolegyněmi a kolegy z pracoviště. Manželka seděla také se svými,“ vysvětlovala zažitá pravidla Milena Titlbachová.
Přesně se poznalo: tady jsou účtárny, tady zase těžká mechanika, tamhle nástrojárna… 

Program
Oslava měla i svůj program. Někdo z vedení podniku a předseda odborů v úvodu ženám popřál a poděkoval jim za práci. Pásmo k MDŽ si přichystaly děti z „tosácké“ školky na Krétě. Pak následovala taneční zábava s kapelou.

„Jen jednou si vybavuji, že jsme to přichystali úplně jinak. To už jsem pracovala v odborech. V Tylově divadle jsme měli estrádu, kde zpívala Iveta Simonová, pamatuji si, že jsem ji tam  za odbory vítala,“ vybavila si Ullrichová. 

Dárky
Svátek bez dárku by nebyl ten pravý.  Ženy vedle květin dostávaly praktické maličkosti. Třeba peněženky, tašky, šálky na kávu, ručníky, skleničky. Podle toho, co se dalo na trhu sehnat v tak velkém množství. Například jen v Rakovníku pracovalo skoro devět set lidí, z toho  více jak dvě stě žen.

Obdarovávaly se i ženy v důchodu a oslavu měly také zvlášť. A to ještě k TOSu patřil závod ve Vrchlabí a v Lubenci. Dárky musely být totiž navlas stejné, aby to ženy nemrzelo.

„Jednou jsme dostaly takové barevné koženkové tašky, červené  a žluté,  na každé oddělení se dostalo od každé barvy, ale některé ženské chtěly zrovna jinou. Ale nakonec se nějak dohodly.  Dodnes používám kompotové misky a froté ručník,“ vysvětlovala s úsměvem Eva Hoffmanová.
„My jsme se na MDŽ těšily, byla to v podniku událost. Alespoň jsme se sešli. Už dopředu jsme vymýšlely, co si vezmeme na sebe. Znáte to. Pak jsme to všechny společně dlouho probíraly,“ přiznávaly přítomné dámy.

Podle nich je o to dnešní mladá generace ochuzena. Lidé už dnes nejdou tolik dohromady.  
„Trochu mě mrzí, že se o MDŽ říká, že se každý jen opíjel. Kdo se chtěl napít, napil se i na Den dětí. Samozřejmě, že se zábava rozjela. zatancovali jsme si a pak šli domů. Druhý den byla sobota,“ zkonstatovala  Naďa Ullrichová.

Co je MDŽ

MDŽ neboli Mezinárodní den žen je mezinárodně uznávaný svátek stanovený Organizací spojených národů. Osmého března 1908 stávkovaly newyorské švadleny za zlepšení pracovních podmínek. Svátek žen byl poprvé slaven 28. února 1909 po vyhlášení Americkou socialistickou stranou.

Od roku 1911 byl poprvé slaven v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku a USA. Jedním jeho cílem bylo získat volební právo žen. Od roku 1975 pak je připomínán jako den mezinárodní solidarity žen za rovnoprávnost, spravedlnost, mír a rozvoj. Oficiálně byl uznán OSN v roce 1975, což byl Mezinárodní rok žen. V tomto roce MDŽ uznalo také mnoho národních vlád.

U nás často bývá tento svátek spojován s komunistickým režimem, s rudými karafiáty, kdy se mnohde konaly okázalé oslavy za přítomnosti funkcionářů. Ale na pracovištích a obcích lidé tento svátek brali jako poděkování ženám i jako možnost společného setkání. Ani dnes někteří muži na ženy nezapomínají a kupují jim květiny, což potvrzují prodavači květin.