Narodil se v roce 1923 v Březových horách u Příbrami, kde prožil mládí i školní docházku. Spolužákem byl strýček Jedlička. O dva roky výš chodil Karel Effa. Otec Vlastimila Gaiera byl italský legionář, horník. Maminka šila rukavice. Zemřela, když bylo Vlastimilu Gaierovi dvanáct let.


VÁLKA


Vlastimil Gaier se vyučil opravářem šicích a psacích strojů. Uvažoval o studiu na průmyslovce v Praze. Plány ale překazila válka. Ve dvaačtyřicátém byl totálně nasazený ve firmě Junkers, ve Vysočanech. „Po válce jsem narukoval na vojnu, abych si ji odbyl. Protože jsem byl výřečný, nastoupil jsem jako voják k přesídlovací komisi. Slováky z Maďarska jsme vozili sem. Maďary ze Žitného ostrova zase do západních Čech po odsunu Němců,“ vzpomínal Vlastimil Gaier.


Po vojně nastoupil do Avia Letňany. Tam se seznámil s hochy ze skautu. Sám byl členem organizace v Berouně a členem Svazu přátel Junáka. V únoru 1948 přicházely informace, že se do podniku začíná tlačit sovětská NKVD. Závod se hlídal, a už kolem 20. února nastalo první zatýkání lidí.


ZATČENÍ


„Byl jsem přibrán do skupiny pro akci Maivald. Profesor Maivald vyučoval na Karlově univerzitě ekonomii. Připravoval dvouletku,“ řekl Vlastimil Gaier. Kolem profesora se začala stahovat mračna, připravoval se na odchod z republiky. Jeden člen skupiny Vlastimila Gayera změnil politický názor – měl v úschově kufřík s akciemi a cennostmi profesora Maivalda. „Šli jsme dva pro kufřík k němu domů. Došlo k potyčce s jeho rodinou. Kufřík jsme vzali a předali, kam patřil. Sebrala nás kriminálka,“ vybavil si Vlastimil Gaier.


Dostal se do cely a za dva dny ho navštívili političtí vyšetřovatelé. To už šlo do tuhého. „Sebrali mi otisky prstů. U výslechu jsem si nic nepamatoval. Ze začátku se mnou jednali lidsky, pak mi domlouvali, padla nějaká facka,“ popisoval Vlastimil Gaier.


Tehdy mu bylo pětadvacet a politika ho vůbec nezajímala. Udělal to, aby pomohl známému člověku. Ale mohl za to být provaz, protože napadl policisty. Jeden policista mu poradil, aby říkal, že peníze ukradl a o nikom jiném nemluvil. Po týdnu vězení se vrátil na kriminální oddělení, kde se přiznal, že chtěl ukrást peníze a zlato. Dostal se na Pankrác. Lidovecký soudce mu vyměřil nejnižší hranici 10 let a nastoupil do dolů v Jáchymově.


DVAADVACET LET


Profesoru Maivaldovi se podařilo utéct za hranice, kde prozradil skutečný průběh události. Přes kontrarozvědku se fakta dostala zpět do republiky, takže Vlastimil Gaier šel znovu k výslechu. Jako vedoucí protistátní skupiny vyfasoval jen dvaadvacet let. Plno věcí ale bylo vymyšleno. Soudil ho španělský soudce. „Byla to opravdu doba temna. To ti mladí dnes nepochopí,“ mínil.


Vězně často převáželi, aby se nemohli spolčovat. V Jáchymově fáral na Bratrství. Z Jáchymova, se dostal na Bory. Tady pracoval ve slévárně. Byl i v Leopoldově, kde dral peří a opravoval obráběcí stroje. Setkal se tu s řadou zajímavých a vzdělaných lidí, farářů, profesorů, funkcionářů i vojáků, kteří ostatním přednášeli ze svého oboru. „Ti nemuseli drát peří, ti nemuseli dělat vůbec nic. Jen přednášeli a my poslouchali,“ vybavil si Vlastimil Gaier.


VĚŽ SMRTI


Z Leopoldova se dostal zpět do Jáchymova na Věž smrti, kde se svážel a drtil uran. To bylo peklo. Z věže se kouřilo. Ruda se drtila na písek a balila do stokilových barelů.


„Někdo tam vydržel týden dva a už ho vezli do nemocnice v Karlových Varech se zduřenými uzlinami,“ vybavil si Vlastimil Gaier a vzpomněl si na jeden zvyk o svátcích: „To vybrali asi patnáct, dvacet vězňů a zavřeli nás do místnosti dvakrát dva metry, zvané bunkru. Jídlo, chléb a polévku jsme dostávali jednou denně.“


Jednou vězni vyhlásili hladovku, protože nevěděli, proč v bunkru jsou. Odvezli je na Bory. Tam vyfasovali měsíc samotky, ale bylo tam krásně teplo. Jenže asi pátý den několik vězňů převezli do Valtic, kde leželi na betonu z poloviny zalitém vodou v hrozné zimě. Vlastimil Gaier z toho onemocněl. Lékař mu zjistil zápal pohrudnice a vymohl mu, že obden dostával dvojitou porci chleba. Mohl ležet ve dne a dostal jednu deku navíc. V tu dobu vážil kolem pětapadesáti kil. Z Valtic se vrátil do Jáchymova, kde fáral na dole Svornost.


Přestože mezi sebou ve vězení vězni moc nemluvili a každý se staral sám o sebe, protože si navzájem mysleli, že ten druhý je nastrčený, Vlastimil Gaier měl několik blízkých kamarádů. Jedním z nich byl Karel Vacek a Luboš Jednorožec, který utekl za hranice a žil v Kalifornii. S ním i dalšími byl do poslední chvíle v kontaktu.


SVOBODA


Na svobodu se dostal v roce 1957. Za devět let ve vězení si vydělal 1740 korun. Koupil si civil, šedivé kalhoty, manžestrový kabát, klobouk a kufřík. Neměl kam jít. U druhé matky být nemohl. „Šel jsem za sestrou vdanou v Lánech. Bylo mi už dost přes třicet. Sestra chtěla, abych se oženil. Já nechtěl. Nakonec jsem si vzal jednu švadlenu, bydleli jsme v Kladně a narodil se nám syn,“ popisoval Vlastimil Gaier. V tu dobu pracoval v Kablo Kladno. Propracoval na vedoucího úseku. Podílel se například na vývoji stokilovoltového kabelu pro Východoslovenské železárny. Tady si dodělal elektro průmyslovku. Jeho žádost na vysokou školu byla zamítnuta. Bral tu na tu dobu slušné peníze, proto koupil parcelu v Kladně Švermově a postavil si chatu.


ZEMĚDĚLSTVÍ


Na doporučení lékaře odešel na začátku sedmdesátých let do Krušovic, kde v zemědělském družstvu dělal mechanizátora.
V roce 1974 přešel jako mechanizátor do Hřebečníků a po sloučení do JZD Panoší Újezd. Tady dělal nákupčího. Jezdil i na Slovensko. Měl nejdříve polského žuka, pak malou avii.


Tehdy byl rozvedený a staral se o syna. Když bylo Vlastimilu Gaierovi padesát jedna let, oženil se s Evou Slunečkovou, rozenou Korfovou, učitelkou ZŠ Slabce. Gaierovi spolu dodnes žijí v Hřebečníkách.


Vlastimil Gaier, kterému bylo v únoru 94 let, je jediný žijící politický vězeň na Rakovnicku.