Aktuálně mají za sebou zhruba pětadvacátý společný projekt. Milan sám pak natočil kolem dvaačtyřiceti dokumentů. Polovina z toho jsou záznamy z různých akcí. Bratři spolu začali spolupracovat někdy v roce 2005.

Mezi další vydařené projekty lze zcela jistě zařadit také film Silentium, adieu!

Milan Bednařík vysvětlil: „Majitelka místní hudební školy Dáša Pavlíčková dala dohromady úžasný soubor Silencium. I tady jsme si řekli, že je třeba jejich umění zaznamenat, protože třeba dalších padesát let se tu nikdo podobný nenajde." Natáčelo se na hradě a jeho okolí.

Přišel ale problém se zvukem. Bratři natáčeli a k tomu se pouštěla muzika z magnetofonového pásku. „Samozřejmě docházelo ke zpoždění. Zazpívali čtyři slova a už jim šla ústa viditelně jinak. Museli jsem film sestříhat tak, aby vše sedělo. Dělali jsme na tom dva víkendy a když jsme byli skoro na konci, přišla katastrofa," zavzpomínal Milan.

Nedopatřením smazal pomocnou stopu se všemi úpravami. K dispozici byly jen obrázky bez zvuků.
„Viděl jsem, jak zbělal a začal zběsile bušit do počítače. Hned jsem věděl, že je něco špatně," doplnil Tomáš.
Když se dozvěděl, oč běží, sebral Tomáš beze slova bundu a odešel. „Rozbušilo se mi srdce. To bylo na vraždu!" líčil dnes už s úsměvem Tomáš. Několik dní pak prý bratři spolu nekomunikovali. „Ale pak se to zlomilo a film jsme dodělali za jeden den. Už jsme věděli, jak máme postupovat," dodal také s úsměvem Milan.

Od filmů se nyní na chvilku odkloníme ke zvukovým záznamům. Milan bývalou fotokomoru předělal na malé nahrávací studio. „Jednou takhle zazvonil telefon a na drátě byla věhlasná herečka Slávka Hozová. Dnes už je v penzi, ale divadlo neopustila. Hraje v Hořovicích v Divadle na Vísce," vysvětloval Milan Bednařík.

Na Křivoklát přivezlo toto divadlo představení Nezničitelný smích Sáry B. Jedná se o dialog dvou nevšedních žen Francoise Saganové a Sarah Bernhardt. „A právě na Křivoklátě jim asi o nás někdo řekl a ona nás oslovila, že by potřebovala mít zvukový záznam představení, který by mohlo divadlo nabízet divákům," vysvětlili bratři . A Milan popisoval: „Kývl jsem na to a nevěděl jsem, zda to vůbec zvládnu. Techniku mám dobrou, ale nemám zkušenosti. Nakonec jsme to nadvakrát nahráli. Ti herci jsou profíci. Ví třeba, že když se přeřekne, že musí nechat chvíli ticho a pak zase začít novou větu, aby se to dalo sestříhat," zavzpomínal Milan.

Nakonec vznikl záznam kompletně celé hry, dlouhý zhruba 66 minut. „Který byl doplněn zvukovou grafikou – jako jsou třeba skleničky," uvedl Milan s tím, že soubor aktuálně dělá ve stejném stylu pásmo o Boženě Němcové a že by měl zájem také o nahrávku tohoto představení. „Moc mě ta spolupráce potěšila. Už jen ten fakt, že za mnou do mé fotokomory přijde Slávka Hozová, která kdysi dělala v rádiu třeba s režisérem Bergrem, který je pro mě pojmem. Měl jsem z toho radost," zdůraznil Milan Bednařík.

A na světě je další nápad. „Mohli bychom zaznamenat vzpomínky takzvaných Buďáků. Křivoklát se odjakživa dělí na Budy a Amalín. Před třemi lety jsme udělali poprvé setkání Buďáků a našich Pražáků, kteří na Křivoklát jezdí na letní byty. Konalo se to u Sýkorů a bylo to nádherné setkání. No a bráchu napadlo, že bychom mohli natočit cédéčko vzpomínek," vysvětlil Tomáš Bednařík.

A vzpomínek by bylo ohromné množství. „Já třeba od roku 1969 do roku 1974 každou sobotu roznášel noviny. Dodnes když jdu po vsi, tak vím, které noviny kde brali. Ale co chci říci, je, že normálně bych měl domácnosti oběhnuty za dvacet minut, ale já se s každým zastavil, popovídal, dostal buchtu nebo bábovku. Vypadl jsem z domova v sedm hodin ráno a vrátil se v půl druhé odpoledne. Máma už se zlobila, kde jsem takovou dobu, že mi musí ohřívat oběd," smál se Milan s tím, že si všechny ty storky křivoklátských babiček a dědečků dodnes pamatuje.

„Bavili jsme se s Buďákama a každý má na někoho nějakou vzpomínku. Bylo by tedy hezké dát před ně mikrofon a nechat je povídat," nastínil Milan. Nějaké zajímavé vzpomínky Křivoklátských už mají ve svém archivu natočeny.

„Třeba rodačku, paní Šulcovou, která prožila dětství ve třicátých, čtyřicátých letech na hradě. Nikdo pořádně neví, jak to tam tenkrát chodilo. Za deset minut zapomněla, že má před sebou nahrávací zařízení a mluvila a mluvila: jak na hradě probíhaly Vánoce, kdo tam kde bydlel," vyprávěli bratři.
Podařilo se jim také zachytit paní Petrlovou z Amalína či Radouše Pavlíčka, malíře a divadelníka z Městečka. „Hovořil tehdy jak kniha, to jsme ani nevěděli, jak umí krásně vyprávět," dodali ještě Tomáš a Milan Bednaříkovi.

Příště se dozvíte například to, že Milan a Tomáš Bednaříkovi dostali za úkol natočit dokument ze zákulisí setkání ministrů životního prostředí na hradě Křivoklátě. Ten dostal název Hrad Křivoklát – neformální setkání rady ministrů životního prostředí EU .