„Zachránila jsem své holky a to je pro mě nejpodstatnější. Vracím se do rodné země proto, že bych chtěla zemřít ve své posteli mezi svými. Mám tam milovaného muže, mámu i ostatní příbuzné a přátele, po kterých se mi moc stýská,“ vysvětlila rodačka z Pavlogradu, která našla útočiště u své vzdálenější příbuzné v Rakovníku.

Sklep v ukrajinském Záporoží, kde Iryna s Lízou našly úkryt na začátku války.
Všichni jsme tušili, že Rusové něco chystají, říká Ukrajinka Iryna

V Pavlogradu pracovala jako učitelka s autisty v tamní školce. V Česku jí její příbuzná našla pozici pokojské. „Svým příbuzným, kteří mi tu pomohli, jsem vděčná. Bylo tu hezky, krásná příroda, ale zároveň to bylo náročné. Dřela jsem od rána do večera, často i o víkendech. Nikdy mě nenapadlo, že budu dělat něco takového. Chybí mi i scházení s přáteli, příbuznými. Chci také pomoci mámě, která má nějaké pozemky, které obdělává, ale už to nezvládá. Spousta Ukrajinců se v poslední době vrací do vlasti,“ připomněla Lena.

Spojení už jen přes sociální sítě

Dcery s jejím odjezdem příliš nesouhlasily, především starší Sofia, která si našla práci v administrativě v Praze, kde komunikuje především anglicky a francouzsky. „Moc tomu nerozumím, proč se vrátila. Je to nebezpečné. Mohla tu mít jiný život, najít si lepší práci,“ poznamenala jedenadvacetiletá Sofia, která chtěla v Česku původně studovat, uvažovala o tom těsně před vypuknutím války. „Nestihla jsem si udělat studentské vízum, o které jsem zažádala, a tak jsem se sem nakonec dostala jako uprchlice,“ dodala.

Velmi těžce nesla odjezd mámy i sedmnáctiletá Uliana. „Určitě se mi bude stýskat. Na druhou stranu existují sociální sítě, takže budou alespoň tak s mámou v kontaktu. V létě za ní pojedu udělat si doklady,“ prozradila.

Tatiana Dorohan je vystudovaná anestezioložka a na Ukrajině získala v tomto oboru i několikaletou praxi. Nyní pracuje na oddělení ARO v Klaudiánově nemocnici.
Ukrajinu opustila lékařka Tatiana kvůli válce: Bylo to nejtěžší období života

Uliana začala loni studovat na rakovnické ekonomce, nyní je ve druhém ročníku. Distančně ještě stále studuje na své původně ukrajinské škole, rovněž s ekonomickým zaměřením. „Ze začátku to pro mě bylo hodně náročné. Neznala jsem jazyk, chyběli mi moji kamarádi a příbuzní, se kterými jsem si denně alespoň psala a volala. Nejdříve jsem tu komunikovala v angličtině nebo v ruštině se spolužačkou z Ukrajiny. Hodně mi pomohla především moje příbuzná, která mě u sebe ubytovala a mluvila se mnou zpočátku rusky, poslední měsíce už i česky. Postupně jsem začala stále více rozumět a snažím už se mluvit česky,“ vyprávěla sedmnáctiletá dívka.

Nejistá budoucnost na Ukrajině

Její máma věří, že v Česku dostuduje a zůstane tu i nadále. „Na Ukrajině nevidím minimálně v příštích patnácti letech žádnou budoucnost, než se z toho země nějak dostane,“ přemítala Lena.

Ta i v Česku denně sledovala události na Ukrajině a sdílela na svém facebookovém profilu informace o zmizelých vojácích a civilistech, po nichž se pátrá. Vyděsilo ji například i nedávné bombardování chemického závodu, který se nachází jen pár kilometrů od Pavlogradu. „Není to nic hezkého, je to hodně smutné, co se tam děje. Ale připadala jsem si jako zbabělec, když jsem byla v Česku a ostatní zůstali tam a pomáhají si,“ dodala.