Na fotografii vidíme pátou třídu během hodiny matematiky s vyučující Libuší Bulantovou.

Škola 
v tomto školním roce nabízí: výuku v pěti třídách pět samostatných ročníků. Ředitelka Zdeňka Janečková doplnila: „Máme například interaktivní tabule, připojení 
k internetu a podle nového vzdělávacího programu také výuku angličtiny od prvního ročníku." Roztočtí se zapojili do projektu Zdravá strava do škol. „Dbáme také například na nápravu dyslektických vad a prosazujeme individuální přístup k žákům," zdůraznila Janečková.


V Roztokách mají relaxační přestávky v tělocvičně nebo na školní zahradě. Radost dětem a pedagogům udělala v posledních letech kompletní rekonstrukce školní budovy. „Vše funguje tak, jak má. Rekonstrukce se povedla úžasně. Jen asi už budou dosluhovat původní, přes třicet let staré vodovodní trubky, ale jinak škola už vypadá jako škola tohoto století," konstatovala Zdeňka Janečková.

V Základní škole Roztoky se už s permanentním nedostatkem žáků naučili bojovat. Ředitelka Zdeňka Janečková konkretizovala: „Počet žáků je přibližně stejný jako v loňském roce. V současné době máme zapsáno pětašedesát dětí, což je málo. Potřebovali bychom jich podle vyhlášky aspoň pětasedmdesát. Už jsme ale na tento stav zvyklí a umíme se jejich menšímu počtu ekonomicky i organizačně přizpůsobit. Musíme."

V první třídě mají aktuálně 11 školáků a ve druhé třídě 9. A tak se přímo nabízí spojit tyto třídy na výchovy (výtvarná, tělesná). „Tímto způsobem se pak pokračuje i v dalších ročnících," doplnila Zdeňka Janečková

Na otázku, co Zdeňku Janečkovou v loňském školním roce potěšilo, tak jednoznačně označila takzvané mimoškolní aktivity: „Třeba si okamžitě vzpomenu na odpolední večírek nebo krásnou Noc s Andersenem a mnoho dalších. Děti nám nic neodpustí. Když se jim něco líbí, tak to vyžadují i příští rok. Můžeme tedy akce jen přidávat a nic ubírat," smála se Zdeňka Janečková s tím, že je mnoho věcí, které se musí pro děti dělat s láskou. „Proto tady jsme, abychom nepředkládali dětem jen učivo. Škola má podle mého názoru nejen vzdělávat, ale musí i vychovávat. A právě podobné akce jsou tou nejlepší příležitostí," zdůraznila Zdeňka Janečková.

Na otázku, co Zdeňku Janečkovou loni potrápilo, odpověděla, že je tu jeden problém, který není otázkou jednoho roku. Je to dlouhodobější záležitost.
„Trápí mě u dětí jejich špatná jazyková průprava před vstupem do základního vzdělávání. Školky posílají včas rodiče s dětmi na logopedii a rakovnická logopedie funguje úžasně. Průšvih je ale v tom, že si mnozí rodiče myslí, že když pojedou dvakrát za měsíc na logopedii, tak že se stane zázrak. Že tam dítě naučí mluvit. Největší břímě ale leží na rodičích. Je to o každodenním povídání s dítětem, poslouchání, opravování," zdůraznila Zdeňka Janečková s tím, že u nepřipravených dětí se pak vada řeči v první třídě projeví jako velký handicap, který se pak ve druhé třídě ještě více stupňuje. „Děti totiž píší tak, jak vyslovují. To je ale problém, který je slyšet i z mnoha jiných škol stejně jako to, že dochází ke stále více výchovným problémům už dokonce u dětí v prvních třídách. To se za poslední roky také výrazně změnilo. Už i v prvních třídách jsou vážné problémy s chováním dětí a to je to, co mě moc trápí," popsala dále Zdeňka Janečková.

A recept? „Recept na to existuje. Pokud tedy všem dospělým v jeho okolí dojde, že dítěti, ať je jakékoliv, musíme pomoci společnými silami. My dospělí jsme tu pro něho. Ale musí si porozumět všechny dospělácké strany z okolí dítěte. Jinak to nejde," zdůraznila ještě Janečková.

Do páté třídy Základní školy v Roztokách chodí mimo jiné i dvě zajímavé dívky. Kamarádí spolu už sedm let a přestože mají obě rády informatiku, přiznaly, že počítač u nich není rozhodně jako u řady jiných dětí na prvním místě. Řeč je Kristýnce Vytejčkové z Městečka a Elišce Šretrové z Velké Bukové.

Jak to s vámi dvěma tedy vlastně začalo?
Eliška a Kristýna: Připadá nám, že spolu kamarádíme odjakživa, ale začalo to v Mateřské škole v Městečku.
Eliška: Tak nějak jsme si padly do oka a začaly si spolu hrát. Docela jsme si rozuměly a je tomu tak dodnes.

Co spolu rády podnikáte?
Eliška a Kristýna: Malujeme, hrajeme si různé hry, ale spolu se i učíme. Obě nás baví informatika.
Eliška: Mně třeba nejde angličtina tak jsme se dohodly s Kíťou, že mě bude ve družině trochu doučovat.
Kristýna: Mně zase Eliška pomáhá s tělocvikem.

Tobě, Kristýnko, říká Eliška Kíťa. A jak ty říkáš jí?
Kristýna: Elo.

Trávíte spolu čas i mimo školu? To je myslím složitější, když bydlíte každá jinde…
Obě: Snažíme se. Třeba v družině, nebo spolu slavíme svátky, narozeniny.
Eliška: Funguje to třeba tak, že já vystoupím v Městečku z autobusu a maminka pak pro mě později přijede autem.

Doporučily byste podobná kamarádství, jako je to vaše, i jiným dětem, které se třeba často přátelí s jinými dětmi jen za pomoci počítače?
Obě: Určitě. Ani si nedovedeme představit, že bychom se neviděly a nemohly se kamarádit. Byly bychom určitě smutné. Na počítače moc nechodíme, jen pro informace. Ale hry na něm nehrajeme. Na to nezbývá čas.

Už se třeba bavíte o tom, kam byste šly rády na školu?
Obě: Řekly jsme si, že se spolu budeme snažit být lékařkou nebo cukrářkou. Nebo oboje.

A jak trávíte svůj volný čas, když jste každá zvlášť?
Kristýna: Jízdou na koni. Můj děda má dva koně, o které se snažím i starat. Na příměstském táboře jsem také jezdila na koni. Byl to zábavný tábor. Měli tam i zebry, velbloudy a dokonce klokana. Mám moc ráda zvířata, a tak jsem si to tam užila. Doma máme psa a já křečka. Babička má psa a kočku. Druhá babička má pejska.
Eliška: Já mám také ráda zvířata. Doma máme papoušky a rybičky. Zítra dostanu křečka, už se moc těším.
Obě: Doma se pak spíše učíme do školy a také se snažíme pomáhat rodičům.