Modelařině se věnujete desítky let a na svém kontě už máte řadu vítězství. Kterých si cěníte nejvíce?

Z těch dnes už historických je pro mě nejcennější třetí místo z krajského přeboru v Mladé Boleslavi. Cenu jsem vyhrál tři roky poté co jsem začal modelařit. A toto umístění mě katapultovalo na účast na Mitrovství České republiky do Jindřichova Hradce. Dodnes si toho diplomu vážím.
Z poslední doby si cením druhého místa na mistrovství republiky v kategorii upoutaných polomaket ve Vansdorfu. Také druhého místa z mistrovství republiky v národní upoutanejch akrobatech.
A neměl bych zapomenout na třetí místo na mezinárodní soutěži v Rosenheimu v Německu. To jsme si přivezl v loňském roce. Ale možná cennější je pro mě fakt, že oba moji synové modelařinu dělají také a velmi úspěšně.

Můžete být konkrétnější?

Jeden vede modelářský klub v Pavlíkově a druhý vyhrává v žákovské kategorii v upoutancích.

Jak máte dnes vyřešeno spaní pro závodníky?

Večer vytáhneme na hale žínky a spacáky. Všem se to tak líbí. Velký dík patří škole, která nám tento dlouhý pronájem umožnila za speciální, nízkou cenu. Díky tomu, je možné závody uspořádat.

Řekněte nám ještě něco o upoutaných modelech …

Nejsou tak rozšířené. V padesátých šedesátých letech byly oproti tomu velmi rozšířené. Byla to jediná kategorie, kdy bylo možné model řídit. S nástupem rádiových řízení už většina modelářů létá s rádiem. Chvíli to dokonce vypadalo, že upoutací modely cela vymizí… Pak ale přišel technologický pokrok a zjistilo se, že i do upoutacího letadla jde dát elektromotor. Výkon je stálý od začátku až do konce. Pilot se může soustředit na řízení modelu a není znervozňovaný tím, jak a zda jeho model poletí.
A navíc umožnil těmto érům vstup do hal, což do té doby nebylo možné. Takže upoutané modely jsou nyní díky tomu myslím na vzestupu. Začíná se o ně zajímat stále více lidí.

Co vás v nejbližší době čeká?

Za tři týdny se bude v Pardubicích létat už třetí ročník Pardubického Gee – Bee cupu. Díky tomu, že začali jako první a díky tomu, že jsou Pardubice lépe zeměpisně situované tak se tam čeká i početnější mezinárodní účast: Poláci ve větším množství a také Slováci. Jestli to vyjde jako loni měli by přijet také Bulhaři a Angličané.

V Pardubicích jste vyhrál…

Loni jsem v národní kategorii vyhrál. Letos se budu snažit ten putovní pohár opět přivézt.

Vy modeláři jste zvláštní skupina lidí…

Kouzlo je v tom, že nemáme mezi sebou žádnou řevnivost. To neexistuje. Uděláme soutěže a pokud je to možné tak se tam všichni sejdeme a pokecáme. Ukážeme si navzájem co kdo má nového. Znám řadu lidí, kteří nelítají upoutance, ale mezi účkaře přesto rádi přijdou, právě kvůli právě té pohodě. Chybí tam taková to zlomyslné: „Já mám lepší rádio, já jsme lepší pilot!"

Kdy u vás přišel ten impuls dát se na modelařinu?

Nedávno jsem si to sumíroval. Od roku 1974 kdy jsem chodil do šesté třídy.
Dostal jsem tehdy pod stromeček stavebnici jakéhosi větroně. S pomocí táty jsme ho slepili a kupodivu létal. Chytilo mě to a já začal chodit do modelářského kroužku, který fungoval přo Domě dětí a mládeže v Rakovníku. Věnoval se nám tehdejší zakládající člen místního modelářského klubu Zdeněk Habart. Pod jeho vedením jsem postavil další dva, tři modely. Doslova mě nakoplo když jsem vyhrál své první závody. Byl to okresní přebor.

Vystavujete si své modely?

Za těch čtyřicet let jsem jich postavil tak čtyřicet nebo padesát a většinou tyhle modely létaly dokud mohly létat. Takže je nevystavuji.

Časem jste se stal předsedou Leteckomodelářského klubu v Rakovníku…

To jsem předal v roce 2003. Dnes jsem členem výboru. Myslím, že naše parta lidí táhne modelařinu v Rakovníku docela dobře. Město Rakovník je minimálně v účkařské oblasti jeden z výrazných bodů na mapě České republiky.

Máte čas ještě na jiné koníčky?

Všechny počítače, (až na dva notebooky), které máme doma jsem postavil vlastníma rukama.Fungují dobře, síť běhá. Mohl bych se tomuto koníčku věnovat podstatně více, ale musím rozumně rozdělovat svůj čas.