Kde se mistrovství konalo?
Uskutečnilo se v Anglii, v městě New York Havrland, což je něco jako okresní město u Newcastlu. Při tom jsme se byli podívat i na pobřeží na majáku. Tam jsem bohužel strašně nastydla.

Jste členkou nějaké asociace?
Jsem členkou mezinárodní federace IPF International Powerlifting Federation.

Je těžké dostat se na mistrovství světa?
Pro mne ano. Nemám totiž sponzora. Jezdit po světě, například do Kanady, je pro mne nemožné.Takže se až z výsledků vlastně dovím, že bych se svými výkony vyhrála. Sama si platím startovné, dopingovou zkoušku, ubytování, cestu. Pokud nemáte sponzora, máte smůlu. I když vás nominují, vyhráváte, ale nemáte na cestu, tak zkrátka nejedete. Vše je na nás, na masters.

A mladší sportovci to mají jednodušší?
O moc ne. Pokud chtějí příspěvek od Českého svazu silového trojboje, musí se umístit do poloviny startovního pole. Silový trojboj má malou základnu a není jako individuální sport moc podporovaný. Výjimku tvoří tenis a golf.

Vy byste tedy nějaké sponzory uvítala?
V Chodově u Karlových Varů jsem sponzory měla, ale když jsem se přestěhovala do Krt, nemám žádné. Pěti tisíci mě podpořil Městský úřad v Jesenici, za což velice děkuji. Příspěvek přislíbil i Obecní úřad v Krtech. Zkraje jsem sponzory obcházela. Když jsem je oslovila, byli nadšení, ale po půl hodině vyptávání prohlásili, že nemohou, protože sponzorují hokej nebo fotbal. Pak jsem toho raději nechala.

Titul mistra světa jste získala už v loňském roce a letos jste ho tedy obhajovala. Kde se klání konalo?
Vloni jsme změřili síly v Praze, takže odpadlo shánění peněz na cestu. Ještě k tomu jsem si titul nadělila k sedmdesátým narozeninám.

Doufala jste tehdy v nějaký úspěch?
Mistrovství se konalo od 17. do 19. dubna a já mám narozeniny dvaadvacátého. Říkala jsem si, kdybych alespoň skončila na bedně. A ono se mi podařilo vyhrát a ještě jsem vystřihla světový rekord, což je sedmdesát a půl kilo.

Obhájit titul je ale vždy těžší, než ho získat poprvé…
Letošní trofej je pro mne cennější, protože jsem na mistrovství jela nemocná. Před tím jsem totiž pobývala v Indii u známých sportovců. Poznala jsem je v roce 1995 na mistrovství světa v Kodani. V roce 2004 mi na další mistrovství v Indii zakoupili letenku, protože sama jsem z finančních důvodů nemohla jet. Před letošním mistrovstvím mě k sobě opět pozvali na oslavu výročí pětadvaceti let posiloven. Pobyla jsem tam od února do prvního dubna. Musela jsem tam předvádět, co vše umím. To bylo velmi náročné. Své udělaly i klimatizace. Prvního jsem se vrátila a třetího mě přepadly horečky. Užívala jsem antibiotika a patnáctého jsem startovala nevyléčená do Anglie.

Chtěla jste účast vzdát?
Ano, volala jsem předsedovi, že takhle roztřesená nikam nepojedu, když jsem vloni podávala tak dobré výkony. Předseda svazu mi řekl, musíš jet, peníze ti stejně nikdo nevrátí. A máš před sebou šest soupeřek, které bys překonala i s horečkou. Tak mi dodal odvahy. Nakonec jsem tam vytlačila sedmdesát kilo.

Šest soupeřek byla pro vás velká konkurence?
Pokud to vidím zpětně, tak ani ne. Byly tam tři Američanky. A ty mají vždy velké sebevědomí. Mají s sebou maséra, doktora, zkrátka velké zázemí, a také se podle toho tak chovají. Když jsem je viděla, adrenalin ve mně stoupal. Ale nakonec jsem je překonala. Ale velké soupeřky tam mohou být pokaždé, protože nikdy nevíte, kdo tam z ostatních kategorií postoupí.

Soutěží se tedy podle věkových kategorií?
M1 je od 40 do 50 let, M2 od 50 do 60, M3 od 60 do 70. M4 je ta nejstarší. S každou kategorií počet žen ubývá. Například do 60 let závodí dvanáct žen a od sedmdesáti je nás jen sedm na světě v naší asociaci. Zatím jsem nezjistila, že by někde jinde závodily takhle staré „báby". Už to, být jedna ze sedmi na světě, je paráda.
Chystáte se letos ještě na nějakou soutěž?
Mám reálnou šanci se dostat na Mistrovství Evropy v Laxenburku. Pořádá ho evropská federace EPF. Pojede nás plné auto, takže se doprava rozpočítá mezi více lidí.

Vzpírat v sedmdesáti je úctyhodné…
Říkala jsem si, že v sedmdesáti skončím. Že už budu dělat jen přípravu a radit mladým. Ale vloni jsem na mistrovství našla na seznamu závodnici s rokem narození 1930. Myslela jsem, že je to překlep. Nebyl. Závodila tam třiaosmdesátiletá Japonka. Když jsem viděla, že nemusí být v sedmdesáti konec, řekla jsem si, proč bych to dělala. Zatím mi to zvedá, zdravá jsem, tak co. S Japonkou jsem se vloni seznámila a letos jsme se potkaly na mistrovství opět.

Sportujete celý život? Jak jste začala se vzpíráním?
Nejsem celoživotní sportovec. Vzpírat jsem začala až před padesátým rokem. Tenkrát mi sport moc pomohl. Manžel emigroval v devětašedesátém za hranice. Zůstala jsem tu bez alimentů se třemi dcerami. Vychovávala jsem je sama. V sedmačtyřiceti jsem se zhroutila fyzicky i psychicky. Léčili mě všelijak. Nemohla jsem se ani hnout. Doktorka mi dokonce hrozila vozíkem. Pak mi někdo řekl, že musím cvičit, protože mám oslabený celý organismus a nic jiného mi nepomůže.

A začala jste?
Ano, tenkrát jsem bydlela v Chodově u Karlových Varů. Do roka jsem byla úplně jiný člověk, jak fyzicky, tak psychicky. Bylo to úžasné. Proto nedám na posilování dopustit. Nemyslím, že každý musí závodit, ale cvičení se zátěží naše tělo nutně potřebuje. Rady o hubnutí nějakou náplastí mě rozčilují. Nevím, jak se lidé nechají takhle „oblbovat".

Kdy jste začala závodit?
Právě při cvičení jsem se dozvěděla, že ženské také závodí. Tenkrát, koncem osmdesátých let, to byla novinka. Tenkrát bylo asi šest takových žen. Když jsem zjistila, že jedna z nich zvedne šedesát kilo, řekla jsem si, že to musím taky. Jsem rozená v býku… Za dva roky jsem byla na mistrovství světa. Dříve jsem dělala všechny tři disciplíny silového trojboje: dřep, bench press a mrtvý tah. K tomu se pomalu vracím, ale k dřepům ne, protože jsem měla velké problémy se zády. Nebylo to při cvičení, ale upadla jsem při procházce v polích a poškodila jsem si ploténku.

Co na váš sport říká vaše rodina?
Všichni mi fandí. Na začátku ještě žila moje maminka. Říkala mi, prosím tě, nikde to neříkej! Co já povím ženským, že děláš v padesáti tenhle sport! Otec mi fandil, ale mého prvního úspěchu se nedočkal.

Začít vzpírat se tedy dá v každém věku?
Určitě. Tady si každý volí své tempo. Je to výborné na pohybový aparát, na srdce, vysoký tlak. Naše tělo je od přírody zvyklé na určitou zátěž a nynější civilizace nám moc příležitostí neposkytuje. Proto je potřeba vrátit se zpět k přírodě, ke cvičení.

Dá se změřit, kolik jste toho navzpírala?
Když jsem dělala ještě celý trojboj, navzpírala jsem za jeden trénink i jednadvacet tun za dvě hodiny.

Nezatěžujete nadměrně při cvičení klouby?
Právě že ne. Ty se naopak dostanou do kondice. Pokud se cvičí postupně s rozumem, posílí se šlachy, které klouby obepínají. Chybí nám přirozený pohyb. Pokud někdo vydrží u posilovaní alespoň rok, pochvaluje si to a úplně se změní. Škoda, že u toho lidé nevydrží déle.

Dá se cvičit i doma?
Ano. Jednotlivé cviky dokonce kreslím, zkoušíme je a já je opravuji. Pokud někdo ale začne posilovat a cvičit sám bez dozoru, může si ublížit.

Kolikrát v týdnu cvičíte?
Třikrát, v rakovnickém fitness klubu. Jsem sama sobě trenérem. Používám všechny posilovací stroje, abych procvičila všechny svaly. Třikrát týdně jsem trénovala jednoho chlapce. Mám trenérský kurz silových sportů druhé třídy. Věnuji se také známým. Učím je správně cvičit, když je bolí záda. Jedna paní se rozhýbala po operaci kyčelního kloubu.

Věnujete se ještě nějakému sportu kromě vzpírání?
V roce 2009 mě vzala dcera k horolezecké stěně. Nejprve jsem na ni koukala, jak leze do patnácti metrů. Pak jsem si to vyzkoušela a těch patnáct metrů jsem hned vylezla. Ani se mi netočila hlava. Od té doby lezu. Je to perfektní na záda. K sedmdesátinám mi druhá dcera koupila tandemový let paraglidingem. Moc se mi to líbilo. Teď se chystám si to zopakovat.

Jaké bylo vaše původní povolání?
Mám keramickou školu v Karlových Varech, výtvarnou větev. Jsem vlastně návrhářka dekorů, tvarů. To jsem dělala ale jen dva roky. Pak jsem se vdala a vystřídala hodně zaměstnání. Naposledy jsem pracovala v Chodově v kulturním domě jako výtvarnice. Kreslila jsem plakáty, psala. Plakáty píši a maluji i nyní. Jsem čestnou členkou Krtského chlapince, takže jim kreslím plakáty. Rovněž i pro obec. Dětem jsem kreslila výjevy z písniček, podle kterých je poznávaly. Tohle mě baví. Počítačové plakáty jsou dokonalé, ale nikdo už je nevnímá. Ale na ručně malovaném, i když nedokonalém, se oko zastaví.

Adina Hyková:

- v jednasedmdesáti letech získala druhý titul mistryně světa v silovém vzpírání, v disciplíně bench – press
- se vzpíráním začala před padesátým rokem svého života
- je trenérkou silových sportů druhé třídy
- trénuje sama sebe, připravovala i druhé sportovce
- učí cvičit známé například při bolestech zad
- absolvovala keramickou školu v Karlových Varech, výtvarnou větev
- nyní kreslí plakáty na různé kulturní akce v obci
- je čestnou členkou Krtského chlapince