Karla Noska jste možná v ulicích Rakovníka už nejednou potkali, ale neměli jste ani tušení, že tento rakovnický rodák by mohl být někým výjimečným.

A přesto řadu let působil jako šéfdirigent orchestru opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích i zahraničí.

První část rozhovoru najdete ZDE.

Kdy přišla ta myšlenka věnovat se hudbě profesionálně?
V Teplicích, kam jsme se později z Rakovníka přestěhovali s rodiči, jsem chodil do hudební školy a muzice jsem se věnoval i při studiu na gymnáziu. Po maturitě jsem se rozhodl, že bych chtěl studovat na AMU, konkrétně obor dirigování. Přijímací zkoušky nás tehdy dělalo asi třiatřicet a z tohoto velkého počtu nás vzali jen čtyři.

To je skvělé…
Velkou roli sehrálo zřejmě i to, že mě na zkoušky připravili dva vynikající kantoři. Miloslav Lebeda dirigoval tehdejší Severočeský Krušnohorský symfonický orchestr v Teplicích (dnes Severočeská filharmonie Teplice). Na klavír jsem chodil ke skvělému Jaromíru Brožovi. Oba se mnou jeli na AMU na zkoušky. Zkouška z dirigování vypadala tak, že jsem si stoupl na dirigentský stupínek a dva klavíristé mi hráli symfonii Z Nového světa Antonína Dvořáka. Hráli ji v úpravě na čtyři ruce a já dirigoval tak, jako by tam byl místo klavíristů celý orchestr.

Váš sen se mohl začít plnit…
Mé první místo bylo u činoherního orchestru v Horáckém divadle v Jihlavě. Po dvou letech v roce 1963 jsem udělal konkurs na dirigenta opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Tam jsem zůstal až do důchodu. Ale velice brzy mi tehdejší ředitel Zdeněk Míka nabídl vedení operního souboru. Až do konce jsem tam tedy působil jako šéf opery tohoto divadla. V té době jsem byl ze všech operních scén v republice nejmladším šéfem opery.
Později jsem byl zase druhý nejdéle sloužící šéf opery, tedy přesně šestadvacet let.

Kterou operu máte nejraději?
Z profesionálního hlediska musím mít rád všechny. I když se přiznám, že spíše tíhnu k té romantické muzice, tedy Čajkovskij, Verdi, Puccini…

Působil jste také jako dirigent v zahraničí…
Po sametové revoluci přišly nové možnosti, a tak jsem působil pět let v německém Bautzenu neboli Budyšíně v Horní Lužici ve spolkové zemi Sasku. Budyšín je kulturní a politické centrum regionu. Jsou tam dvojjazyčné nápisy, neboť se tam hovoří německy a lužickosrbsky. I v divadle, kde jsem působil jako Erste Kapellmeister, což je první dirigent, se hrálo dvojjazyčně.

Když budete srovnávat?
To je takřka nesrovnatelné. Nesrovnatelné v nasazení, množství odevzdané práce, kvalitě. Zpěváci, muzikanti, dirigenti měli smlouvy na dobu určitou. A to je ten hnací motor. Máte neustále nad sebou bič: „Dostanu smlouvu, nedostanu smlouvu?“ Takže se maximálně snažíte, nadřízené uctivě zdravíte a nejste nemocní. Na tom je postavena kázeň, kumšt a kvalita. Pro ilustraci: To, na co tady v Čechách potřebujete pět nebo šest zkoušek, jsem v Německu musel udělat za tři nebo za čtyři. Je to tvrdé a jak říkám, nesrovnatelné. Bylo to tvrdých pět let a kdybych neměl za sebou šestadvacetiletou praxi v Čechách, tak bych vyhořel jak papír. Vše muselo být v prvotřídní kvalitě za třetinu času, neboť čas jsou peníze. Bylo to pětileté stresové období.

Která díla jste v Německu dostal možnost dirigovat?
Udělal jsem třináct premiér. Dělal jsem tam i českou muziku, třeba Bohuslava Martinů. Ale mezi nejzajímavější premiéry určitě patřilo historicky první uvedení v německém divadle Braniborů v Čechách od Bedřicha Smetany. Představení mělo obrovský úspěch.

Je německé publikum jiné než české?
Když se mu něco nelíbí, tak to dá každopádně hlasitě najevo. Jako jednu premiéru jsem také dělal Carmen. Operu režíroval mladý režisér. V současné době je módou dělat staré opery nově. Udělat je tak, jak je ještě nikdo neudělal. Být originální za každou cenu. Tak tomu bylo v případě tohoto režiséra. Při děkovačce byli zpěváci i muzikanti odměněni aplausem, ale když vešel na scénu režisér, tak celý sál bučel. Vybučeli ho prostě ze scény. To jsem ještě nikdy nezažil.