Láskou tohoto muže se totiž přesně před padesáti lety stala cimbálová muzika. Svoji dráhu sice dříve spojil s divadlem, ale postupně se v jeho nitru rodila přímo osudová láska k lidové písničce. Ale kdo by v roce 1958 tušil, že dnes bude Bohumil Chochola členem programové poroty takové akce, jako je strážnický festival.

Může za to třídní
Když nastoupil v roce 1958 patnáctiletý mladík Bohumil Chochola na novostrašecké gymnázium, měl to štěstí, že třídním mu byl profesor Vladimír Novotný, velký fanoušek lidové hudby a zakladatel první cimbálky v Novém Strašecí. Když vyprávěl o muzice, plály mu oči nadšením, ale kluci ze středních Čech pro něj moc pochopení neměli. Primarián Chochola sice už tehdy hrál na housle v muzice, ale nebylo v tom ještě to srdce. Hned první gymnazijní prázdniny ale zamířil po boku svého pedagoga do Strážnice. Příjezd na toto místo byl osudový. Poprvé spatřil na strážnických loukách pestré kroje, zpívající chlapy v držení za ramena, slyšel horňácké melodie. Tak trochu potlačované srdce muzikanta se nadechlo pro tu krásu a bylo pevně lapeno. Tři dny a tři strážnické noci byly jak živá voda. Pro všechny, kdo do Strážnice přijeli. A většině z nich to, stejně jako dnešnímu řediteli gymnázia, vydrželo dodnes. Vždyť cimbálová muzika Čtyřlístek oslavila loni své půlstoletí činnosti. V roce 1986 se poprvé vydal i do Strážnice, kde hned získal za pořad Chmel titul laureáta. To hodně potěšilo, ale i zavázalo. Laureát přece nemůže příště zklamat.
Inspirací byla Strážnice
Inspirací tuchlovického Středočeského folklorního festivalu se stala Strážnice. Bohumil Chochola se kromě muzicírování věnoval i hraní mezi tuchlovickými ochotníky. A Tuchlovice měly a mají krásné přírodní divadlo. Myšlenka na „malou Strážnici“ v Tuchlovicích se objevila poměrně záhy, ale sen se splnil až po dlouhých pětatřiceti letech v padesátém roce života Bohumila Chocholy. V roce 2003 zazněly cimbálovky na festivalu poprvé, postupně jich přibývalo, objevily se zahraniční soubory. Letos na 15. ročníku vystoupilo dvacet čtyři souborů, z toho čtyři zahraniční. Kapacitní možnosti tuchlovické arény jsou tak naprosto vyčerpány.
„Festival se postavil na myšlence, že přivedeme do nefolklorní oblasti to nejlepší, co lze. To se postupně podařilo a mohu s klidem říci, že všichni ti dobří už v Tuchlovicích vystoupili,“ říká Bohumil Chochola. A dodává, že nezapomínají ani na středočeské a pražské účinkující, kteří se ještě nezdobí zvučným uměleckým jménem, ale muziku i tancování umí. Tuchlovický festival si své místo zaslouženě vybojoval a jeho úroveň je vysoká. A koneckonců fakt, že některé pořady z Tuchlovic zabodovaly i ve Strážnici, jeho úroveň jen podtrhává.
Ve strážnické porotě
O tom, že jednou zasedne v programové porotě Strážnice, se Bohumilu Chocholovi dlouho ani nesnilo. Jenže Slovácko a jeho muziky ho chytly. Čtyřlístek pod vedením primáše Vládi Novotného si svým uměním získával ostruhy i mezi domácími a středočeský houslista Chochola si znalostmi i láskou k lidové písničce vysloužil uznání i na Slovácku. Dokonce takové, že byl označen za adoptivního syna Slovácka. A byl pozván do poroty strážnického festivalu. Samozřejmě, že nepsaná rivalita mezi Moravou a Čechami je i v oblasti folkloru.
„Prošel jsem několika diskusemi na toto téma. Občas mne mrzí, že český folklor je někdy podceňován. Myslím si, že i když nemáme tak honosné kroje zařící barvami, že v oblasti muziky a tanců se můžeme směle rovnat. Dokonce bych řekl, že některé tance jsou v Čechách náročnější,“ říká Bohumil Chudoba.
Ve festivalové porotě ale musí vše stranou. Vždyť zde sedává vedle takových osobností jakou je Jan Rokyta nebo byl Jiří Pospíšil. Ostatně Jan Rokyta jej do strážnické poroty navrhnul a komentoval to slovy: „Kde je Bohouš, tam se hodnotí, jako bych to byl já!“ Oba měli společné cítění potvrzené z jiných akcí a taková věta z takových úst je daleko víc, než jen pochvala a uznání kvality. A Bohouš si je dobře pamatuje: „Já místo detektivek a podobných věcí studuji materiály o folkloru a muzice. A nejraději v terénu a v autentickém prostředí, to mi dává nejvíc.“
Zodpovědnost a zkušenost
Porotci posuzují a navrhují kandidáty na ocenění minimálně ve dvou, ale většinou je jich jich více. Přesto nejsou výjimkou dohady do dlouhých ranních hodin. Bohumil Chochola to jen potvrzuje: „Je to pro každého porotce náročná záležitost. Ale je to láska k folkloru a vím, že pokud mi to zdraví umožní, rád se této role vždy zhostím znovu.“ V programové radě festivalu je už jedenadvacet let. Své zkušenosti s divadlem využívá právě v práci poroty. Sleduje strukturu pořadu, jeho scénář, hlídá, zda je pořad plynulý, bez zbytečných pauz. Sleduje nápady, režizérské postupy. Právě v oblasti režie a scénaristiky patří mezi velké autority.
Strážnice 2008
„Především žádný z pořadů nebyl propadákem a to je jen dobře. Všechny měly velice slušnou úroveň a některá vystoupení byla víc než jen vynikající,“ shrnul své dojmy Bohumil Chochola. Porota to určitě neměla jednoduché, ale nakonec k rozhodnutí došla. Dalším z kladně hodnocených jevů byla návštěvnost festivalu a hlavně fakt, že se zde objevuje spousta mladých lidí. Ať už muzikantů, nebo jen posluchačů.
„Musím ale souhlasit s tvrzením diváků, že se na Strážnici v pořadu zahraničních hostů objevily v minulosti kvalitnější soubory. Ale ona ta odpověď na otázku proč není vůbec jednoduchá. Už samotný výběr je vlastně trochu loterie. Máte v ruce nahrávku, video souboru, ale on pak přijede v jiném složení, občas do toho zasáhnou, řekněme, diplomatické záležitosti. V tomto obdivuji Juru Hamara, který dokáže uvařit z první vody načisto. Teprve na první zkoušce vlastně zjistí, co skutečně ten který soubor přivezl,“ odpověděl Bohumil Chochola na naši otázku úrovně letošní Strážnice. Nezbývá, než souhlasit. Podobné zkušenosti mají i na jiných festivalech.
Proč je Strážnice Strážnicí?
Tři dny a tři noci chytnou každého. Každý nasaje tu mimořádnou atmosféru stejně jako před padesáti lety novostrašecký gymnazista Chochola. Ale tu pravou lidovost netvoří ani tak programy na hlavních scénách, ale na těch neoficiálních. Třeba v parku pod stromem. Zde se sejdou muzikanti, vyndají nástroje a spustí. V momentě je kolem hlouček zpívajících lidí. Když vidíte partu mladých muzikantů, kteří se postaví a „vystřihnou“ písničku, určitě se také na chvilku zastavíte. Kouzlo neformálních setkání. To je ta pravá Strážnice.