A až bude po tom vánočním rumrajchu, uděláme si třeba hezké odpoledne. Usadíme se, za okny bílo, a otevřeme jednu z těch dvou, třeba tu „Když se v Rakovníku řekne…“.

Že už ji máte dávno přečtenou? Nemylte se, Monika Pokorná za nás pátrala dál, na světě je druhý díl a my se konečně dozvíme, že morový sloup na náměstí není morový, ale mariánský, a kde je Váchojc vila a proč se Trávnické ulici říkalo Šalamounka a kde stával hotel U Podrabských nebo hotel Korbelář, hostinec V lochu, Na letišti, kde vila Vltavských, Ottovic či Linhartovic a také něco o historii Stadionky, Keračky, Šamotky, proč Bulovna,
U Křížku, Na Letné, Peking, U Stalina, U váhy, U sedmi zlodějů… .

Vtipných a zajímavých odpovědí na ono – proč, kde, jak, popřípadě odkdy – se čtenář dočká u stovky místních pojmenování, a to není zdaleka všechno. Knížka je vybavena množstvím dobových fotografií, takže žádné tápání, kde to asi bude a jestli je to opravdu tam a to, co myslím, navštíví nás jen údiv a obdiv, kde tohle všechno Monika Pokorná pro nás vypátrala. On ji čekal oříšek nejen věcný, pátrací, ale také pravopisný. Psát podle původního pravopisu hostinec V lochu, nebo podle současné jazykové normy V Lochu? A že tam těch názvů je.

Reklama v knížkách většinou potěšení z četby ubírá, tentokrát je tomu však naopak. Za nějakých pět, deset, padesát let se lidé třeba budou pídit, kde že stála tahleta restaurace, tady ta prodejna, podnik…

A třeba zrovna ne. Třeba je potká větší štěstí než měli Otta, Linhart, Vltavský a jiní. Ale kdo může říct, že tomu tak bude?

Druhá knížka Moniky Pokorné „Knedlíky už sem nepřijedou“ je ze soudku Moničiných vzpomínek na dětství, mládí, na dědu Haušilda a jeho kino, na milované babočky, maminku, na mladší milovanou a ochraňovanou sestřičku Dádu, se kterou se dělí nejen o holčičí tajemství, ale také o peprmintky. Ty za nimi k Berounce, kde trávívaly nádherná bezstarostná léta, přijížděly v hnědé babiččině tašce z Rakovníka společně s knedlíky.

Někdy je přivezl Ríša, jindy je zpoza nízkých žlutých dvířek vytáhl od volantu ešelky pan Čech nebo Dlouhý anebo Šnejdar nebo třeba Treichel, později pan Cajthal a Ruda Vávra, prostě páni autobusáci směr Skryje. Ve vzpomínání zvíkovském, skryjském, rakovnickém, chlumském, rynholeckém tak znovu ožívají lidé blízcí, ale třeba jen známí. A ten jazyk! Kdyby to šlo, člověk by ho nazval rakovnickým, tak je nám, právě tak jako řekaa lidi kolem ní blízký.

„Jéje, holčajzny, Dančulička jitrnička, Mončulička žížalička,“ takto vítá holky obvykle děda.A babička, to je zase nějaká vypravěčka, i když se nechává prosit: „Dyť už to znáš všechno nazpaměť, ty drndo.“ Těm závěrečným smutným Vánocům, kdy už není babička ani děda, není ani Dáda, bych se nejradši vyhnul, ale nejde to.

Vždyť sestřičce Daniele je knížka věnována a ta jako by Monice při psaní hleděla přes rameno a souhlasně pokyvovala hlavou. Jen sem tam zašeptá: „Mončo, Moničko, fakt dobrý, fakt! A díky!“ Knížky jsou k dostání v Rabasově galerii a na náměstí v Knize M+K.

Obě s citem ilustrovala Markéta Fuchsová.

Autor: Ivo Mička