V odpoledních hodinách šel celý průvod i s muzikou do Všetat, kde pokračovala taneční zábava. Na pouť zavzpomínali pamětníci Jaroslava a Miroslav Hejkalovi a Věra Hornofová.

„Asi v šedesátém druhém nebo třetím roce muzikanti přijeli na valníku. Sundala se jedna bočnice a muzikanti hráli u parketu. Jezdili jsme sem s manželkou s kočárkem. Scházelo se tady plno lidí," popisoval Miroslav Hejkal. Pouť tenkrát většinou chystali všetatští hasiči a baráčníci. Nakonec se vypravil od kapličky průvod. V čele šla muzika a za ní se řadili všichni lidi, co tu byli.

„Moc ráda jsem odtud chodila pěšky domů. Došli jsme do sokolovny ve Všetatech ještě vestibulem od hřiště a tam jsme si už nemohli sednout," popisovala Věra Hornofová. Stánky u kapličky tehdy stály až k lípám po obou stranách. Byly tu kolotoče a střelnice. Lidé sem přijížděli až od Kladna. Podle vzpomínek paní Věry se tu poutě konaly už před druhou světovou válkou. Pak tradice byla několikrát přerušena. Během války poutě zakázali. Po válce se opět obnovily. Jednou ji také zakázali, protože u prasat vypukla červenka.

„Na poutě U Caparta mám krásné vzpomínky. Bylo to mé dětství. Chystali jsme se už od nedělního rána. Měli jsme připravené botičky, bílou blůzičku, skládanou sukni. Jen jednou jsem nemohla jít, protože jsem musela vyprovodit paní učitelku na nádraží. Já na ni měla vztek, jako kdyby nemohla jít sama!" vybavila si Věra Hornofová.

„Vzpomínám si, že se už po roce osmdesát devět kaplička opravovala. Stojí na katastru Velké Bukové. Opravovali ji Všetatští a obec Velká Buková opravu financovala," vybavil si ještě Miroslav Hejkal.