Zemřel ve svém rodném domě ve Vysoké ulici v Rakovníku. Tam, kde vytvářel své poslední portréty, kterými ukončil své rozsáhlé dílo.

Narodil se 16. října 1924, vystudoval Keramickou školu v Bechyni a po válce pražskou Akademii výtvarných umění. Jeho učitelé, Karel Pokorný a Jan Lauda, mu předali tradici moderní plastiky. Sám si brzy utvořil vlastní výtvarný názor opřený o zobrazování přírodní reality, jako malíř krajiny a jako sochař především člověka, lidské tváře. Soustavně se věnoval především sochařskému portrétu, ve kterém dosáhl takové kvality a osobitosti, že se stal nepřehlédnutelným reprezentantem naší národní kultury na řadě výstav doma i v zahraničí.

Díky své pověsti získal mnoho oficiálních zakázek, jeho díla zdobí Národní divadlo a Panteon Národního muzea v Praze, ale i hrob skladatele národní hymny Františka Škroupa v Rotterdamu.

Pangrácovy sochy připomínají významné osobnosti mimo jiné v Karlových Varech, Kameničkách, v Praze a pochopitelně v Rakovníku. Často přitom využíval své schopnosti rekonstruovat plastickou podobu dávno zemřelých lidí podle dochované dobové dokumentace. Neopomenutelné jsou jeho dětské podobizny.

Miroslav Pangrác pokračoval i v tradici kolegiálních vztahů v umělecké obci – přesto, že nikdy neustoupil z principů svého výtvarného názoru, respektoval nositele odlišných názorů.
K nám, mladším kolegům se choval vždy přátelsky a mohl-li, vždy využil svého vlivu, aby nám pomáhal.

Oceňoval především pracovitost a poctivost v jakémkoli jednání. Sám se tak choval a zůstává nám tím natrvalo příkladem.

Autor: Václav Zoubek