S devadesátiletým Oldřichem Kohoutem jsem se potkala v Hracholuskách u příležitosti oslavy 100 let od vysvěcení místní školy. Celá jeho sympatická osobnost vyzařovala do svého okolí tolik elánu a radost ze života, že by mu ji mohl leckterý čtyřicátník závidět. A ta úžasná paměť!

Jste rodákem z Hracholusk. V kterých letech jste konkrétně navštěvoval místní školu?

Jsem ročník 1921. Do hracholuské školy jsem chodil pět let. Tedy od roku 1927 do roku 1932. Pak jsem přestoupil do měšťanky ve Slabcích. Tam jsem strávil další tři roky. No a pak jsem začal chodit pěšky do Rakovníka do školy, neboť jsem chtěl jít do Prahy na školu. To už jsem měl zařízené u vzdálených příbuzných, že bych tam u nich mohl bydlet. Peněz jsme neměli moc a na internát by pochopitelně tedy nebylo.

Jaký byl váš učitel?

Velice přísný. Pan učitel Šindler byl přísný, ale spravedlivý a hlavně uměl naučit. Sem tam jsme dostali i rákoskou… Myslím, že to nebylo na škodu. Nejvíc mě ale bavil tělocvik. Byl jsem takový sportovní typ. A největší radost mně dělalo, stejně jako všem dětem, pomyšlení na prázdniny. Tady v Hracholuskách bývalo hřiště, kde jsme nejčastěji hrávali fotbal. A taky jsme dělali blbiny. Třeba jezdili na flaškách dolů z velkého kopce. Kdyby se ty flašky rozbily…

Kolik vás bylo ve třídě?

Až padesát. Byla to první až třetí třída a náš pan učitel měl na starosti všechny tři oddělení. Musela to být hrozná práce. A zpočátku tu byly jen děti z Hracholusk. Představte si.. Tolik zde bylo tehdy dětí! Průměr byl mít v rodině pět až sedm dětí. Někdo jich měl až dvanáct! Většinou ti nejchudší, co dělali ve dvoře na velkostatku, tak ti měli nejvíce dětí. Problém třeba byl, že ne všechny měly boty. Na podzim, když už začínaly mrazíky, ale nebyl ještě sníh, tak utíkaly bosy do školy. Pak si sundaly beranici (čepice) z hlavy a stouply na chvilku do ní, aby si zahřály nohy. Pak zase chvilku utíkaly. Tak to šlo až do školy, kde se topilo. Když pak začaly sněhy, tak se ty děti střídaly o boty. Dvě šly do školy a pět bylo doma. A tak se postupně v zimních měsících prostřídaly v chození do školy. Jinak to nešlo.

Vrátím se k tomu, že jste chodil pěšky z Hracholusk do Rakovníka?

To víte. Tehdy nejezdil autobus já sice měl kolo, ale to bylo věčně rozbité, a tak jsem chodil pěšky do Rakovníka prakticky každý den. Kromě zimy. Přes zimu, jsem byl u známých.

Jak dlouho vám ta cesta trvala?

Tři a půl až čtyři hodiny. Je to osmnáct kilometrů. Ale mě to nepřipadalo těžké. Jiná možnost nebyla a já prostě neuvažoval o tom, zda je to těžké. Prostě jsem šel.

Vaše další životní kroky vedly kam?

Odešel jsem na akademii do Prahy. Když jsem vyštudoval, tak jsem samozřejmě nedostal místo. Měl jsem nastoupit do Ottových závodů do Rakovníka, ale nevyšlo to.
Tak jsem dělal takové pomocné práce. Nakonec jsem sehnal místo účetního. To ale nebylo takové místo jako jsou dnes. Každý účetní měl stolek, u kterého stál osm hodin a zapisoval do knihy, sčítal položky. To mi vůbec nepasovalo. Dlouho jsem u toho nevydržel. No a právě se tenkrát tvořilo vládní vojsko, a tak jsem k nim nastoupil. Odsunuli nás do Itálie, kde jsme byli přes rok. Poté, co jsem dosloužil v armádě, jsem pracoval v tiskařských závodech Svoboda v Praze. Dokonce jsem dostal místo vedoucího provozu. Vyváželi jsme knihy do celého světa . Pak přišla doba, kdy někdo přišel na to, že nejsem ve straně, a musel jsem odejít.

Nelehké období…

No dělal jsem čističe oken a abych si něco vydělal, tak jsem si vzal na starost výškové budovy v Praze. Zpočátku jsem se moc bál, točila se mi hlava, ale zvyknete si. Poté jsem dělal uklízeče na Bulovce na neurologickém oddělení. A odtud jsem šel do penze.
Jenže tak velký plat nebyl a já si k tomu ještě přibral výpomoc. Dělal jsem nádvorníka v tom samém podniku odkud mě kdysi vyšoupli. Zametal jsem tam dvůr.

Co říkáte na dnešní Hracholusky?

Bydlíme u lesa dole. Když vyjdu do míst, kde říkáme U dubu a podívám na Hracholusky, tak bych plakal při pohledu na všechna ta neobdělaná pole. Všude jen tráva. Jedno stádo krav na levé straně a jedno stádo koz na pravé straně. To je vše. Tady za mého mládí byla políčka, které obdělávalo sedm nebo osm sedláků a ostatní byla domkářů, kteří měli políčka pro svoji potřebu.
Ty si obdělávali a ještě chodili na práci do velkostatku. Dnes tu není jediný člověk, který by obdělával pole. To není dobré.
Jsme v Evropské unii a dostáváme potraviny ze světa. Ale chybí nám soběstačnost. Dříve lidé neměli dohromady nic, také se ale nezamykalo. Nebyla televize, a tak se každý večer zpívalo u zvoničky na naskládaném dřevu. A všechna práce se stihla. Na pole vyšlo třicet sekáčů s kosama a za nima třicet ženských. Dneska vyjíždí na pole kombajny a nic se nestihne. A už se nechodí do kostela…

Co vás nejvíce potěší?

Pohled na rodinu. Mám dva syny, pět vnoučátek a pravnučky Madlenku a Emu.
Kdysi jsem si rád zahrál fotbal. Byl jsem členem několika klubů. A zimě jsem jezdil na lyžích. Jak říkám, byl jsem takový sportovní typ.