To znamená, že vzduchem létala letadla o rozpětí křídel více jak dva metry. Samotnému letu nejprve předcházelo statické hodnocení letadel na zemi. Při něm tři rozhodčí porovnávali, jak se shodují se vzorem.

Pak už jeden pilot po druhém odstartovali svůj stroj. Při zhruba deseti až patnáctiminutovém letu předváděli přímý let, obrat o tři sta šedesát stupňů za sníženého výkonu motoru, zvaný sestupná spirála. Tyhle a ještě další prvky museli předvést stůj co stůj. Patřili totiž mezi povinné.

K tomu přidali pět nepovinných, které mohlo skutečné letadlo létat zase na základě předlohy: různé obraty, zvraty nebo například odhoz bomb.
Takzvaná vodorovná osmička patří mezi nejobtížnější povinné prvky. Při ní se hodnotí velikost kruhů, místo křížení. „Tady se nejvíce ukáže, jak pilot letadlo ovládá, boduje se i výška a plynulost letu,“ vysvětlil Jiří Habart, předseda Leteckomodelářského klubu v Rakovníku.

Piloti mohou vzlétnout třikrát, přičemž ten nejhorší let se škrtá. Tři bodovači opět hodnotí shodnost letu s předlohou. Letadlo, které ve skutečnosti létá pomalu, by nemělo při soutěži létat jako stíhačka. Proto na předkládané předloze je například uvedena i cestovní rychlost letadla.

Mezi čtrnácti letadly, která létala nad rakovnickým letištěm, se nejvíce vyjímala devatenáctikilogramová maketa Romana Straky z Model klubu Vysoké Mýto. Byla postavena v měřítku 1: 2,2 oproti skutečnému letounu. Regionální barvy obhajovali dva Rakovničtí a čtyři z leteckomodelářského klubu v Pavlíkově.

Ti nejlepší: 1. místo František Nodes z Holubova, 2. místo Jiří Nachtigal z Rakovníka, 3. místo Luboš Zalabák ze Všetat.