Jste autorkou krásné knihy Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla. Hugo Pavel a přátelství s ním tedy pro vás muselo znamenat mnoho…
Tato kniha je vyznáním kraji mého dětství. Především je však vyznáním velkému člověku a spisovateli Otu Pavlovi. Hugovi jsem knihu věnovala a do dedikace napsala:
„Tuto knihu věnuji Hugovi, nejstaršímu bratru Oty Pavla, neboť mi trpělivě vyprávěl vše, co ti dva spolu zažili, o čem snili, s čím se jeden druhému svěřovali a co si kdy napsali. Děkuji Hugovi za jeho pomoc a především mu děkuji za jeho přátelství."

Jistě jste spolu o knize Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla hovořili. Jaký byl jeho názor na ni?
Tak to by byla otázka spíše pro Huga. Protože však už nemůže odpovědět, ocituji alespoň pár vět z dopisu, který mi po křtu knihy v Památníku národního písemnictví 18.10.2000 napsal:
„… děkuji, co ji udělala a děláš, aby byla důstojně zachována památka našeho Otího. Ještě nikdy jsem nebyl tak naměkko. Vyjádřila jsi s takovou něhou a přesností svůj vztah k Otovi, aniž bys dávala na odiv sama sebe. Ani nevíš, jak mě těší a jak jsem pyšný, ba hrdý, že jsem Tě na sklonku svého života poznal a že se mohu těšit z Tvého přátelství. Jestli Tě mohu o něco poprosit, šetři se, opatruj se, nakládáš si čím dál víc. Těší nás s manželkou Elou, že jsme se potkali a poznali a že ses stala naší třetí dcerou. Tvůj Hugo."
Zřejmě se mu tedy knížka líbila. A doufám, že ji kladně přijali i čtenáři, neboť v minulém roce již vyšla v pátém vydání.

Diskutovali jste spolu někdy nad knihami jiných autorů, třeba Oty Pavla, a shodli jste se případně v názoru na ně?
Hugo měl rozsáhlou knihovnu jak v kladenském bytě, tak i na chatě u Berounky. O naší i světové literatuře měl až encyklopedické znalosti. Četl historické romány, především však knihy o rybách, o rybářích, o přírodě, o výtvarném umění. Životopisy malířů měl v malíčku. Ale knížky Oty jsme spolu probírali při každém setkání. A že jich bylo nepočítaně, za těch patnáct let, co jsme se znali.

Spojovala vás také láska k přírodě, ale také k poezii…
Byli jsme taková stejná krevní skupina. Spojovala nás láska k přírodě, k poezii, k literatuře… Měli jsme řadu stejných zálib. Jen na rybách jsme spolu nikdy nebyli. Svůj slib, že se s ním s prutem k řece vypravím, jsem mu nesplnila. Ale třeba se jednou někde na druhém břehu sejdeme v rybím ráji a ještě to dohoníme.

Kdy jste se spolu viděli naposledy, a jak na toto setkání dnes vzpomínáte?
Zřejmě se všechno uzavírá v kruhu. Hugo chytil svou první i poslední rybu v Luhu pod Branovem, já se s ním poprvé i naposledy setkala v jeho kladenském bytě. Mnohokrát jsme se setkali na chatě, před kamerou, u mikrofonu, na besedách. Jezdívala jsem za ním a za Elou i do Kladna. Když jsme se naposledy loučili, ani ve snu by mě nenapadlo, že už ho nikdy neuvidím. Dochází mi až teď, že jsme si ještě nestihli vše říci a že je to definitivní.

Které potkání se s Hugem Pavlem považujete za to nejvzácnější?
Každé setkání s Hugem byl pozoruhodné. Ale úplně to první se podobalo velkému třesku, po kterém zůstalo ve vesmíru přátelství. Výtahem jsem jela do třináctého poschodí – a bylo to, jako když stoupám do sedmého nebe. Proto mě vůbec nepřekvapilo, když dveře bytu otevřel Hugo – věrná kopie Stvořitele z francouzského animovaného filmu Jeana Effela Stvoření světa. V očích mu zajiskřily veselé plamínky a upřímným gestem mě hned pozval dál. Jeho žena Ela prostřela na stůl kynutou bábovku s makovou náplní a do šálků nalila šípkový čaj. Hugo vyprávěl o Otíkovi a při tom listoval alby s jeho fotografiemi. Fotku, která mě obzvlášť zaujala, škubnutím vždy uvolnil ze stránky a dal do obálky, abych si ji odvezla domů. Jedna z nich, zvětšená a zarámovaná, visí nad mým psacím stolem dodnes.

V tomto kraji jste se narodila. Z vaší tvorby přímo dýchá láska k němu. Nechystáte
ještě nějakou knihu zasazenou do Rakovnicka?
Už ji mám rozepsanou. Bude se jmenovat „Nezbedné toulky Rakovnickem". Na knižních pultech se objeví začátkem listopadu. Čtenáři si mě zařadili do škatulky: pohádky, poezie, hrníčkové kuchařky. Já však píšu i povídky, nejraději ty, které milovníky knih rozveselí. Před rokem vyšla má knížka humorných povídek …Úsměv prosím… Třetina popsaných příběhů se odehrává v mém rodném kraji. V mých rodných Petrovicích u Rakovníka, v Rakovníku, v Týřovicích, u Berounky… Prý jsem tím rakovnickým patriotům udělala radost. Ale především jsem udělala radost sobě, neboť na Rakovnicko a Křivoklátsko se vracím ráda jak osobně, tak i na stránkách svých knih. Ten kraj – jak je všeobecně známo – je moje velká srdeční záležitost.

JAROSLAVA PECHOVÁ: Narodila se Petrovicích u Rakovníka. Nyní žije v Praze. Pracovala řadu let jako volná novinářka a získala řadu ocenění. Mnoho jejích rozhlasových pohádek je zařazeno ve Zlatém fondu Čsl. rozhlasu. Píše také poezii a humorné povídky. Je autorkou jedenácti Hrníčkových kuchařek. Ve své tvorbě se stále navrací do kraje dětství – na Rakovnicko a Křivoklátsko. K 70. výročí narození spisovatele Oty Pavla vydala úspěšnou knihu Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla.