Pětasedmdesátiletý Otakar Pihrt si pro rozlučku se svou muzikantskou kariérou zvolil Rakovník. A bylo to loučení stylové, v rodném Rakovníku, kde všechno jeho nádherné muzicírování počalo, a se vší parádou: koncertem Vinohradské kapely v Kulturním centru a křtem novotou vonícího CD, vydaného v Kubešově nakladatelství k jejím letošním třicetinám.


Křtilo se rakovnickým Bakalářem, však také jedna z Pihrtových skladeb oslavuje už ve svém názvu „Pivo z Rakovníka“. Ke křtu je přizván prezident sdružení dechových orchestrů ČR Václav Hlaváček, za KC Jiří Röll, jako host redaktor Miloň Čepelka. Zástupce rakovnického pivovaru předává letošnímu jubilantovi Otakaru Pihrtovi s předstihem pivní dárkovou vánoční edici. To už ale jubilantovi starosta Zdeněk Nejdl předal kytici spolu s jmenováním kulturní osobností Královského města Rakovníka a finanční odměnou.
Zato Merkuráci si blahopřání svému prvnímu uměleckému šéfovi, co jim před 55 lety dokázal psát aranže na tělo a z muzikantů dostat víc, než kolik jim bylo při narození sudičkami dáno, nechali až po přestávce skvělého večera, vynikající harmonie a vůbec muziky.
Trumpetista a malíř František Zubalík přinesl obrázek Rakovníka a na vynikající karikatuře od Milana Kounovského nechybí snad nic podstatného: lesní roh, který Otu Pihrta provázel 35 let v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu, orosený půllitr, taktovka i brk na psaní aranží a skladeb, tak často věnovaných rodnému Rakovnicku: Pod Týřovem, Rakovnická polka, Oupořská mazurka, Pozdrav rodnému kraji, Královský pivovar… V poslední době se však zabývá více hudbou vážnou. Tak vznikl koncertní pochod věnovaný generálu Pattonovi, čtyřdílná Suita pro trubku či Hornové capriccio.
Junácká kapela, Sokolská kapela, Rakovnická opera, Merkur, Rakonka, Rakovnický komorní orchestr, tady všude zanechal nepominutelnou stopu. A jak píše Miloň Čepelka na obalu posledního CD: „Kdyby rakovnický rodák Otakar Pihrt (1933) nedal české dechovce nic víc než Vinohradskou kapelu, kterou založil právě před třiceti lety, jistě by i tak měl mezi českými muzikanty jedno z míst nejčestnějších. On toho však má na dobrém svědomí víc, mnohem víc.“


Má a patří mu za to náš vděk a dík. Ve středu zpíval, spolu s Jiřím Škvárou hýřil vtipem, ke zpěvu Rakovnické polky a Paterova valčíku Pro Alenku si dokonce přizval rakovnického Slávu Beneše. Zněla nefalšovaná dechovka i mistrné aranže svingové, koncert se nakonec protáhl na tři hodiny. Zpívalo se, tleskalo do rytmu, přídavky nebraly konce.
Prý poslední koncert, rozlučka s muzikantskou kariérou této výjimečné rakovnické osobnosti. V zaplněném sále KC tomu opravdu, ale opravdu nikdo nevěřil. Přesto, Oto, neskonalý dík!

AUTOR: IVO MIČKA