Motoristé tak mohli potkat na cestě z Roztok do Rakovníka se zastávkou na rozhledně Velká Buková a na Lapáku dvousetjednahlavého hada účastníků spanilé jízdy rakovnických mopedů Stadion. Mopedy samozřejmě vedly.

Někteří jezdci se stylově vystrojili. Bylo mezi nimi i hodně žen. Někteří jeli v modrém, žlutém, či oranžovém houfu, to podle toho, za jaký klub mopeďáků „kopali". Členové Rakovnického spolku Stadion přes zelené větrovky oblékli oranžové vesty s patřičnými nápisy.

„Přijelo nás pětadvacet. Vyráželi jsme v osm od pumpy na Zátiší. Jízda krásná. Vše proběhlo bez závad," hlásil za kolegy Josef Jiruš. Některé jezdce závady při cestě potrápily, ale nezaskočily. Odstranili je hned na místě. „V největším kopci na Bukovou jsem nemohl přeřadit ze dvojky na jedničku, tak jsem zastavil a hned to spravil," sděloval kolega kolegovi na Husově náměstí v Rakovníku, kam dorazil s menším zpožděním.

Náměstí objely mopedy hned dvakrát dokola. Uvítal je dav lidí. Stroje sotva zaparkovaly uprostřed. Některé prozrazovaly pečlivého majitele, jiné nesly stopy těžké práce a léta provozu. Vzpomínali nad nimi mladí i staří.
Nahlas si zavzpomínali s ostatními vzácní hosté. Ani tentokrát nechyběl Josef Vejvoda. S motorkou na ledovou plochou dráhu přijel Antonín Klatovský. Svoji buginu představil zástupce té nejmladší generace, Jakub Kubíček. Každého představil Jaroslav Antoni z pořadatelského Muzea motocyklů Křivoklát.

Kolem půl jedné se stroje rozburácely znovu. Z náměstí zamířily do svého rodiště, do bývalé Stadionky. Na dvůr se „napáskovali" všichni účastníci. Tovární zaměstnanci je nadšeně zdravili. Ze své továrny vyjeli směrem na Lubnou, až do Muzea motocyklů v Křivoklátě.

Mopedy doprovázely další jednostopé veterány. Martin Házl s Kateřinou Koncekovou přijeli na Jawě 350 z roku 1953 s postranním vozíkem ze Zdic. Cesta trvala dvacet minut. Motorka vyhlížela, jako by právě sjela z výrobního pásu. „Motorka nikdy bohužel nebyla takhle kompletní. Postupně jsem sháněl zrezlé a ošklivé díly. Pak jsem ji celou nastříkal sám. Stálo mě to tak tři roky a spoustu peněz," popisoval Martin Házl.
Vášeň pro motorky zdědil v rodině. Motorku měl otec i děda. Teď musí ale motorky trochu stranou. „Předěláváme dům. Jezdíme jen sem. Jsme tu počtvrté. Loni jsme kvůli dešti vynechali," řekl Házl. Při jízdě Kateřina usedá do postranního vozíku.

„Jede se dobře. Hůř je na tom řidič. Třeba zatočit doleva to jde. Doprava je to horší, musíme přeprat lodičku, proto se nakláníme oba dva. Když se to rozpálí po rovině, jedeme sedmdesát, osmdesát. Ale není to o rychlosti, ideální je šedesát," shodla se posádka vozidla.