Před hotel se pomalu trousí první účastníci. „Letos jich přijede méně než loni, myslím, že některé odradí déšť. Ale tak sto jich bude," předpovídá vedoucí organizačního týmu Jaroslav Antoni. Předpovídal ale špatně. Mopeďáky zřejmě jen tak něco neodradí a navíc se to vybralo, takže nakonec odstartovalo na sto padesát mopedů.
Řada u registrace houstne. Zdraví se staří známí a sdělují si první zážitky. „Jedete poprvé, podruhé nebo potřetí?" Padá nezbytná otázka, to kvůli barvě hrnečku s letitým reklamním obrázkem mopedu. K tomu ještě svačina, lístek na odpolední svačinu a vstup do křivoklátského muzea motocyklů.
Kolem půl desáté není před hotelem k hnutí. „Jedna malá změna. Křivoklát je uzavřený. Jede se cyklistický závod Lidice. Jedou proti nám a kdybychom se potkali v zatáčce… Proto první rychlostní úsek měříme z Roztok do Všetat. Druhý je Rakovník – Strašecí a třetí Lány – Křivoklát. Měříme jen mopedy. Pionýry jsou rychlejší," dává poslední pokyny v rozpravě Antoni.
Před desátou se rozburácejí všechny stroje, prostor se halí do modravého dýmu a jezdci dychtivě nasedají na své stroje.
„Počasí akorát, žádné vedro, aspoň se to nebude tak hřát," dozvídám se mezi přihlížejícími.
Spanilá jízda
Po krátkém zdržení jako první vyjíždí na most žlutá esenbácká jawa. Jezdci přidávají plyn, někteří si i šlápnou a stroje se hrnou za ní. Spanilá jízda odstartovala.
Nasedám mezi posledními. Lidé rozeseti podél silnice mávají a fotí. Stroje míří na Velkou Bukovou a stoupají do prvního kopce. Lehce míjíme první odpadlíky, jezdci se sklánějí nad svými oři a vzájemně si pomáhají.
Ovšem většina strojů přede do kopce jako hodinky. Jsem zvědavá, jestli po padesáti letech popředou taky ty dnešní barevné „mixery". Je to paráda, jet chvíli s nimi. Z jezdců vyzařuje pohoda a radost. Z kopce se co nejníže sklánějí nad řídítky.
Někteří se jen tak kochají, někteří se mezi sebou baví. To já v uzavřené přilbě neslyším zhola nic, jen burácení motoru.
První zastávka díky změně trasy je u rozhledny ve Velké Bukové. Jezdci postupně plní parkoviště. Pochvalují si jízdu. Na křižovatce snad někdo upadl, ale je to dobré, jede dál.
Pokračujeme, projíždíme Všetaty. Pavlíkovští nás zdraví i fotí. Paráda! Stroje se vlní jako had a sjíždějí postupně „Pajtly". Postupně se dostáváme na čelo kolony. Stará čezeta šlape, jak má.
Huřviny. Poslední řadící zastávka nad Rakovníkem. Poslední nezbytné opravy. Jsem ráda, že na chvíli sesedám. Sedlo je nějaké tvrdé. To mi před dvaceti lety ani nepřišlo… Taky jsem, hlavně do kopců, měla pocit, že spadnu. Můj řidič je nějaký objemnější, nebo mám krátké ruce?
Jinak krása! Ten vítr kolem hlavy, rychlost, i když nijak závratnou, vnímá člověk úplně jinak a společná jízda s ostatními…
Poslední start.
Jezdci se sesypávají k městu. Mopedy se po roce zase vracejí domů. Už za kruhovým objezdem první uvítání.
Diváci lemují silnici až na náměstí. Tam na motorce vjíždím snad poprvé v životě. Krása! Nebo jsem tu snad už byla? Možná, to když ještě motorky parkovaly opřené o zábradlí naproti Suprafonu.
Náměstí narvané lidmi. Zdraví a mávají jezdcům Stroje objíždějí za velkého potlesku jednou dokola náměstí a hrnou se doprostřed. Nad tím vším se vznáší modravý dým a vůně benzinu.
Sesedají. První etapa končí. Uprostřed stojí jedny řídítka vedle druhých. Diváci mají na co koukat. Nestačí zástup motorek obejít jednou. Musí se několikrát. Jezdci mezi sebou probírají jízdu, potkávají známé. Z rakovnického spolku jelo patnáct mopedistů a všichni hodnotí jízdu jako povedenou. Zkrátka stadiony mají svátek, jak se patří.
O slovo se hlásí hosté, staří známí motorkáři: Miroslav Pancner, Jaromír Tupý, Luděk Matějka, Josef Vejvoda. Každý z nich musí povinně něco říci. Hlavně však přejí stadionům, aby vydržely.
Určitě ano, dokonce zazněl příslib, že příští rok vyjedou opravdu ze svého rodiště, staré dobré Stadionky, kde více jak před padesáti lety vznikaly.
