Nazdobili jsme si stromek, nakoupili dárky, napekli cukroví, snědli kapra a zašli do kostela. Pak si užívali klid a pohodu se svými nejbližšími. Zkrátka, svátky tak, jak mají být. Počasí nepočasí.

Akorát když slyším ze všech stran vzpomínky na závěje sněhu a „To za našich mladých let nebývalo," musím říci, že za mých mladých let to bývalo.

Dobře si pamatuji, když mě naši poslali na Štědrý den ven za dětmi, abych doma nepřekážela, vrátila jsem se domů od bahna. Po sněhu ani památky. Když někdo z nás dostal pod stromeček saně nebo boby, těžko je hned druhý den vyzkoušel. Musel si počkat. Pak sníh napadl. Vydržel sotva týden a roztál. To se opakovalo několikrát za zimu. Možná, že víckrát, než v posledních letech, takže sněhu bylo ve výsledku opravdu více.

Vzpomínám si, že jednou napadl sníh už na Mikuláše. Mrzlo, takže jsme i přes Vánoce bruslili na potoce. Taky si vzpomínám na velmi teplé Vánoce a Silvestra až do půlnoci. Pak začalo sněžit. Do rána vše přikryla bílá peřina a bylo minus dvacet. A ty dlouhé uhelné prázdniny…

Na Štědrý den jsme sáňkovali i s našimi dětmi. Docela nedávno, v devadesátých letech. Poslední mrazivé Vánoce byly údajně v roce 2007. Takže bychom se měli raději rozvzpomenout a ne se všemu divit a přičítat vše globálnímu oteplování. Ale hlavně bychom si neměli nechat otrávit tyhle krásné a pohodové svátky počasím nebo něčím dalším, pro tuto chvíli naprosto bezvýznamným.