Jeden život

Po dovršení osmnáctého roku odešel Petr z dětského domova. Nejprve žil v Domě na půli cesty v Novém Strašecí, poté v Rakovníku. „Tehdy jsme mu také našli práci kuchaře v restauraci. Shodou okolností si právě v zaměstnání našel svoji lásku Haničku. „Nejprve jsme spolu bydleli v Domě na půl cesty. Když jsme po několika letech zjistili, že nám to spolu klape, hledali jsme byt. Byli jsme ale bez šance,“ shodl se dnes už spokojeně bydlící pár.
Tehdy Jarmila Divišová oslovila řadu obecních úřadů na okrese, zda by se u nich nenašel byt. „Pomohla až bývalá starostka Kounova paní Lapková, které bychom rádi touto cestou ještě jednou, stejně jako místnímu obecnímu úřadu, moc poděkovali,“ zdůraznili Petr a Hana. Při jeho pořizování bylo třeba složit šedesáti tisícovou zálohu. I tady jim občanské sdružení pomohlo tím, že dodalo při realizaci bytu čtyřicet tisíc.

Obec jim zase v bytě vyměnila stará okna za plastová.

„Ráda bych oslovila každého, kdo nám může pomoci. V domě na půli cesty by naši mladí lidé měli strávit maximálně dva roky a pak se pustit svojí vlastní cestou. Jenže byty prostě nejsou. Petr byl v něm šest let a Toník bydlí v tomto domě v Rakovníku už sedmým rokem. Byt mu nyní sháníme přes realitní kancelář. Stejné je to s prací. Tohle jsou vesměs lidé, kteří jsou velice pracovití a svědomití. Potřebují zpočátku naši pomoc, aby se z nich nestaly děti ulice a skončily by špatně, a to nikdo z nás nechce. Snažíme se tyhle naše v uvozovkách děti, postavit do života se vším všudy,“ dodala Jarmila Divišová.

Příběh Petra a Haničky má prozatím šťastný konec. Dnes se v novém bytě starají o šestiměsíčního syna Patrika. „Patrik je naše všechno. A také chci říci, že bez lidí jako paní Divišová či Dolejšková by určitě můj osud nebyl takový, jaký je. Znám mnoho bývalých kamarádů z domova, kteří v osmnácti odešli například do Teplic a dnes jsou na ulici. Proto děkuji všem, kteří o nás mají zájem,“ uzavřel Petr.