Když na jaře vykouklo první sluníčko, přišly jednoduché počty. Obvyklá sazba čítala dvě hodiny.
Nemáš domácí úkol z fyziky? Nevypracoval jsi referát? Nebyl jsi v prvomájovém průvodu? Odpracuj dvě hodiny na botanické zahradě, samozřejmě ve svém volnu. Tresty se zapisovaly do učitelského zápisníku. Jaké bylo jednou haló, když jeden pan učitel svůj zápisník v dubnu ztratil! To víte, zeleň na zahradě bujela a to bylo potřeba každé ruky.

Musím říci, že botanická zahrada vypadala tenkrát trochu jinak (stejně jako naše školství), připomínala hlavně užitkovou. Bylo v ní vždycky práce, nejvíce pletí, dost a dost.

Přesto tam pořád ráda zajdu, možná, že člověk s odstupem let už na vše kouká trochu jinak. Tahle zkušenost mi neznechutila ani zahradnické práce. Teď se při nich vyžívám na té své.

Botanická zahrada vás poponese pokaždé kousek dál od toho uspěchaného a zaprášeného světa venku. Stačí jen projít vraty. Život zahrady se dá přirovnat k životě člověka, i když ne k jednomu. Také, když už se zahrada založí, trvá mnoho let, než se postupně promění k nějakému obrazu. Vyvíjí se pomalu, stejně jako roste člověk. A pracovat se na ní musí pořád. Tu práci ale jeden nemůže stihnout, proto ji zase předá tomu dalšímu…

Velmi mě proto znepokojily zvěsti na začátku devadesátých let. Zahrada by se prý měla zrušit a místo by mělo posloužit bytové zástavbě! Tohle snad mohlo napadnout jen člověka, který v životě nezasázel ani kytku, natož strom!

Ještě že to někdo rozumný zatrhl. Zahrada se stala významným krajinným prvkem ve městě, takže ji snad už nikdo nezruší.