Popisuje–li dnes již šestaosmdesátiletý Václav Porazík z Kolešova svoji účast v Dukelské operaci, je jeho hlas obdivuhodně klidný.
Jakmile ale jeho vzpomínky zalétnout k rodinné tragédii, která se udála 16. března roku 1943, je viditelně rozrušený.
Vaše rodina žila v obci Huleč, byli jste takzvanými volyňskými Čechy…
Otec byl rakouský zajatec, zůstal v zajetí na Volyni. Později se v jedné z tamních vesnic Huleč seznámil s maminkou. Měli spolu čtyři děti. Ovšem sestra Anička zemřela už jako kojenec. Zůstal jsem já, sestra Miluše a bratr Jiří. Tatík měl československé státní občanství, měli jsme malé hospodářství a tatík byl navíc truhlářem a starostou obce.
Přišla válečná léta a s nimi Banderovci…
Do půlnoci chyběla hodina a my jsme už všichni spali. Vtom někdo zaťukal na okno. Byli to Banderovci. Bylo jich asi dvacet a obstoupili dům. Volali na otce polsky, aby otevřel dveře. Tatínek nám přikázal, ať se jdeme schovat. Sám zůstal v kuchyni a domlouval s nimi přes okno. Maminka a sestra běžely na půdu a brácha se hnal za nimi. Já do místnosti, kde měla být časem zřízena truhlářská dílna. Slyšel jsem střelbu, rámus a pak ticho.
Později pro mě přišla maminka a řekla, že tatínek je mrtev. Bylo mi devatenáct let a přesně za rok jsme šli s bráchou do Československé armády.
Bahno, zima, déšť, permanentní přítomnost smrti. Tak nějak si představuji boje o Dukelský průsmyk v Karpatech. Boje, které byly součástí osvobození Československé republiky za 2. světové války…
Ano, to všechno. Byl jsem příslušníkem Prvního Československého armádního sboru, 2. polního praporu. Na osvobozování vzpomínám všelijak.
Byl jste raněn?
Střepinou do hlavy. Na Dukle, na kótě 534. Bylo 14. září a já patřil k průzkumné četě, když nás poslali do obrany, kde už byly velké ztráty… Bylo nás pět, co nás tam tenkrát šlo.
Němci nás zpozorovali a spustili velkou minometnou salvu. Já jsem ležel v zákopu, když vybuchla ta mina, od které se mi střepinka zabodla do lebky. Ustoupili jsme do lesa, neboť zraněni byli i další dva moji spolubojovníci. Jeden hodně naříkal, byl podkarpatský Rusín, nějaký Kambur. Když jsme ustupovali, spustili Němci druhou salvu. Veliteli čety, nějakému Kormošovi, ještě střelou přerazili ruku.
Odvezli nás do polské vesnice, kde byla polní nemocnice se spoustou raněných. Střepinu mi vytáhli pinzetou. Jak jsem řekl: 14. září jsem byl raněn a 28. září už nás poslali zpět na frontu.
Po čtrnácti dnech?
Den předtím jsme šli na lékařskou prohlídku. Měl jsem na hlavě fáč. Rána hnisala, ale musel jsem zpět.
Pak jste přešel k ženistům?
Asi dvacet nás bylo odvezeno na nové působiště, kde nás přidělili k ženistům. Neměli jsme na výběr.
Pak přišel památný den, kdy jste překročili hranice…
To byla nejprve sláva a pak smutek. Bylo to 6. října, když tam jen několik metrů od slovensko-polských hranic zahynul i se svým řidičem a osobní stráží generál Jaroslav Vedral-Sázavský, velitel 1. československé samostatné brigády v Sovětském Svazu. Jeho auto najelo na minu. Už odjížděli. Vedle silnice bylo parkoviště a tam byla položena.
A vy jste zřejmě dostali za úkol místo uklidit?
Já a dva nebo tři další ženisté. Lopatami jsme kráter zaházeli a srovnali.
Jak se vám spalo na rodné hroudě?
Vyšný Komárnik, to byla první slovenská vesnice, kde jsme byli ubytováni.. No ubytováni… My jsme byli pochopitelně ubytováni ve chlévě. Tam jsme leželi jeden vedle druhého na uloženém listí. Kráva byla u stěny za klandrem, aby se nemohla otáčet. A když bylo potřeba, tak jsme šli na dva, na tři dny k pěchotě. A na našich lůžkách z trávy spali zase jiní.
Štáb byl ve škole, kterou odstřelovali Němci. Dostala dokonce přímý zásah do stěny. Během čtrnácti dnů jsme třikrát kopali zemljanky pro štáb první brigády!
Pak přišli boje o horu Obšár. Tam měli Němci pozorovatelnu. My ji měli na protějším břehu. Byla tam údolí plná zákopů z první světové války!
Viděl jste generála Ludvíka Svobodu?
Ano. Zblízka. Ležel a odpočíval v jednom pokoji na skládací posteli. Také jsem zaslechl, jak hovoří telefonicky s velitelem, který byl v přední linii. Hovořili o tom, jaká je tam situace a na kdy naplánovat útok.
Putovali jste přes celé Slovensko…
Bardějov, Levoča, Poprad, Liptovský Mikuláš… Duben, květen. Vím, že jsme třeba narazili na vesnici, kde mládež stavěla májku. Pomohli jsme jim ji zvednout.
To už se blížil konec války…
3. května roku 1945 jsme byli konečně na Moravě. Byl osvobozen Vsetín a my došli do vesnice Hovězí. Ta je asi sedm kilometrů jihovýchodně od Vsetína. Tam nám do kroku vyhrávala dechovka…
Hruška byla poslední vesnicí na Moravě, kterou jsme také projížděli. Tam do Hrušky jsme 8. května jeli autem. Sjeli jsme po silnici dolů do další vsi Doloplazy.
Najednou třelba, rakety a světlice. Nevěděli jsme, co si o tom máme myslet. Na tom úseku byli už Rumuni a ti proti nám běželi a plni štěstí křičeli: „Vojna kaput! Vojna kaput!“ 9. května jsme si tak konečně mohli odpočinout.
Jaké to bylo po příjezdu do Prahy?
Do Prahy jsme přijeli 12. května, ale nepustili nás tam! Museli jsme zpět. Vojenská policie nám řekla, že jsme špinaví a zarostlí, abychom se dali do pořádku.
Ubytovali nás v Kateřinkách, a tam jsem se dozvěděl, že mladší brácha byl u tankistů, a že tankisté jsou v Měcholupech a Hostivaři.
Hned jsem se tam šel podívat. Brácha také přežil…
A po válce ?
Po válce zůstala naše rodina v Kolešově, tady na Rakovnicku. Já se oženil a vzal si spolužačku také z té vesnice.
Měli jsme dva chlapce. Celý život jsem pak pracoval v zemědělství a ve volném čase včelařil. To byla moje nejoblíbenější činnost. Můj velký koníček.
