Účastníci happeningu, kteří zcela zaplnili jednu z místností továrny, tak postupně přecházeli od jednoho předmětu ke druhému. Od majitele továrny a zakládajícího člena občanského sdružení Jesenická továrna Martina Louženského se dozvěděli, jak to tenkrát mohlo být. Místo Romana Zacha, pravidelného účastníka akcí, spolu s ním moderoval jeho kamarád Petr Ogurek. Oba tak vytvořili krásně se doplňující dvojku.

První otázka patřila dvěma vitrínám. Místo nich bylo na posledním setkání ještě prázdné místo. „Poprvé jsem vitríny viděl v roce devadesát osm. Neměly dvířka a byly prázdné pouze se stínidly, pozůstatky bývalých dílen. Ošetřili jsme je fermeží. Pak jsme pátrali po tom, jestli si do nich tehdejší řemeslníci, kováři, také ukládali výrobky nebo jen polotovary. To samozřejmě nevíme, Ani neznáme nikoho, kdo by nám to mohl říci," vysvětloval Martin Louženský.

Dál doporučil si všechny předměty osahat, i když jsou studené a špinavé. „Tím získáte dokonalý kontakt s touhle prostorou. Devadesát procent věcí z vitríny se tu vyrobilo,"upozornil Louženský. Perličkou byl nález zřejmě „aušusové" podkůvky pod vitrínou. Sloužila k dokonalému ustavení vitríny podle vodováhy.

Asi největší zajímavostí ze všech příběhů byl pohled do tváří Paulíny a Karla Lüftnerových pravděpodobně na sklonku života v letech 1895 až 1897. Na stěně visely naskenované fotografie tehdejšího majitele továrny a jeho ženy. Jejich příběh začal nápadem vytvořit jejich rodokmen. Pomohl při tom internetový program na vytváření rodokmenu. Ten odhalil paní Brittu Del Missier. Paní Britta je pátou generací rodiny Lüftnerových. Žije v malém městečku poblíž Insbrucku.

„Setkali jsme se. Paní Britta sem přijela. Navštívili jsme rodiště Paulíny, Drahouš, a rodiště Karla, Tlestky. Paní Britta nám přivezla šaty a žaket zřejmě manželů Lüftnerových. Protože se dědí přes několik generací, není jisté, zda šaty patřily opravdu manželům Lüftnerovým," poodhaloval příběh šatů vystavených pod fotografiemi Martin Louženský.

U dveří visel hrubý pytel s jemnou záplatou a iniciálami WN na ní. Patřily Wilhelmu Neumannovi, vnukovi Karla Lüftnera. Staral se o továrnu v době 2. světové války, na sklonku svého života. Pytel skrýval myšmi rozežrané kusy papíru. Nyní se dostaly prostřednictvím ředitelky Okresního státního archivu Rakovník Renaty Mayerové na prozkoumání do Prahy. Mohl by mezi nimi být kus obalu na podkůvky možná z období mezi válkami nebo z dob Rakouska Uherska.

Z jedenácti příběhů dále například zejména pány zaujalo několik strojů a kousků poctivé klempířské práce, odsávání zplodin od strojů. Na půdě je podobných kousků celá řada, ale je třeba je snášet dolů opatrně a po částech, aby nezahltily přítomné celou řadou informací.

Z půdy putovala dolů také originální plechová svítidla osvětlující celý prostor.
V další místnosti vedle čekal na svoji chvilku opravený buchar Ajax II. Nejen že byl pokřtěn lahví slivovice, kterou mezi kladivem a kovadlinou po chvilce napětí rozmáčkl, ale pak předvedl, že umí svoji práci. Buchar do továrny zapůjčil pan Tišler. Do továrny ho nastěhovali nadšenci na válečcích. Museli přesunout asi dvě tuny železa. Sám stroj byl v hrozném stavu, celý rezavý.
Od bucharu se přítomní dostali k praktickým domácím věcem. Místností zavoněla čerstvě pražená káva. Kávová zrna se pražila v kulové pražírně Emmerich, výrobce Německo, patentováno 11.6.1887. O kus dál sehraná dvojka mandlovala prádlo na studeném, klikou poháněném mandlu. Ten sám si s sebou nesl zajímavý příběh. Figuruje v něm sám Jára Cimrman. Prádlo se na mandlu mandlovalo ještě v druhé polovině minulého století.

Sbírání střípků a postupné odkrývání historie se nedá nijak časově označit. Trvá tři sta šedesát pět dní v roce a dvacet čtyři hodin denně. A bude dále pokračovat. „Nemůžeme všechny věci z historie továrny vyndat na světlo najednou a zahltit lidi informacemi. To by nikoho nezajímalo. Proto střípky z historie odkrýváme postupně. Při tom se vám odhaluje a nabaluje spoustu dalších informací. Některé mohou být nesmyslné, úsměvné, ale některé mají velkou váhu. A z toho je třeba namíchat tu správnou směs, aby to lidi bavilo," vysvětloval Martin Louženský.

On sám pochází ze starého, už zbouraného Mostu. Možná proto, že ztratil místo, kde měl kořeny, pustil se do pátrání po historii jesenické podkůvkárny. „Proč to dělám, na to se nedá jednoznačně odpovědět. Hledáte nějaké kořeny, které nakonec nacházíte někde, kde se vám líbí, kde chcete být, založíte tam rodinu, a okolo vás se vyskytují lidé, s kterými si rozumíte," uzavřel Martin Louženský. S oživením jesenické podkůvkárny nezištně pomáhají jesenická a rakovnická stavební firma a rovněž několik dobrovolníků. Peníze, které byly vybrány na benefici, půjdou zpět na obnovu jesenické továrny.