Lidová řemesla chtějí hodně trpělivosti, proč a kdy vás předení oslovilo?
Ruční práce mě vždy bavily, udělala jsem si dokonce školu lidových řemesel. Předení se věnuji asi dvacet let, k tomu ještě například paličkuji. Předení se mi líbilo asi nejvíce, tak jsem to tak dlouho zkoušela, až jsem se to naučila. Ono předení je také zajímavé na koukání. Zvlášť děti mne rády pozorují. Ptají se, jestli mám také tlustý palec, jako v té pohádce. Já jim odpovídám, že ne, že jsem jen amatér.

Co všechno předchází tomu, než začnete příst?
Ostříhaná vlna se musí nejdříve vyprat. Voda na praní musí mít pořád stejnou teplotu, jinak by se srazila.
To znamená, že se pere buď ve třiceti stupních, nebo to řešíme tak, že vodu i s vlnou přivedeme k varu a necháme vše do druhého dne vychladnout. Vlna se rozloží a nechá se usušit. Pak se vlna musí takzvaně „rozkramplovat,“ to znamená rozčesat speciálními kartáči.
Potom už si jen prsty upravuji sílu nitě. Když spřádám jednu cívku, točím doprava, když dvě dohromady, točím doleva. Pak už je z toho vlna na pletení.

Jak dlouho trvá, než natočíte jednu cívku?
Jak kdy, asi tak dvě, tři hodinky. Pracuji pomalu, aby si diváci pořádně prohlédli, jak se to dělá.

Jakou vlnu jste kdy předla?
Většinou ovčí, ale také srst ze psa plemene Leonberger. Bylo to pro jednu paní, která je chová a chodí s nimi na výstavy. Chtěla být šik, tak jsem jí spředla vlnu na celý svetr a ona si ho upletla. Když se svetr vypere a použije hodně aviváže, je to dobré. Ale když trochu zmokne a zavlhne, je cítit psem.

Co děláte dál s vlnou, kterou upředete? Pletete z ní něco?
Ne, já nejsem ten správný typ na pletení. Raději si z vlny občas něco utkám. Jinak ji dál rozdávám známým. Vím, že z ní také paličkují. Když se plete například přehoz na postel, dá se k tomu připaličkovat něco ozdobného.