„Složení lidí, kteří sem zavítají, se změnilo. Ubývá trampů, přijdou spíše vodáci. A vůbec nejvíce lidí sem přijde na jaře a na podzim. Zřejmě vyhledávají klid. Je fakt, že se za ta léta, co sem jezdím, tento kraj stal mnohem více turistickým, což je znát právě během prázdnin," popsala převoznice Libuška.
Je mnoho i takových, kteří se sem vracejí pravidelně. „I se mi připomínají: Vždyť jste nás tehdy převážela…," uvedla Libuše Vosátková. Jejím důvodem toho, proč se na přívoz stále vrací, je také klid a pohled na hladinu řeky. „Je hezká, v každou roční i denní dobu. A stále se mění podle toho, jak na ni právě svítí slunce. A moc ráda se v ní koupu. Jsem taková kachna," smála se převoznice.

Šířku a výšku hladiny Berounky prý hodně ovlivnila oprava jezu. „Pamatuji doby, kdy byl ještě rozvalený a řeka co do šířky bývala jen třetinová, bylo zde hlavně v létě málo vody a prudký proud," zavzpomínala Libuška.

Nyní je podle ní řeka klidnější, hlubší a širší. „Lépe se jede, ale horší je to, když z boku foukne vítr. Jak je loď výše, tak frčí jako plachetnice," nastínila Libuška. Reliéf dna se prý nemění. I po povodni v roce 2002 se za čas opět vrátil do původního stavu.

Hrozící záplavy sleduje na internetu. Jak povodňové stavy, tak průtoky. „Ale i bez internetu jsme si vždy dokázali pomoci. Když už je voda na cestičce, tak nejezdíme. To už víme, že tenhle stav odpovídá prvnímu povodňovému stupni," vysvětlila převoznice.

Za léta, co na přívoz jezdí, se tu prý naštěstí nestal žádný vážný úraz. „Jen úsměvný. Kolega převozník Sam Čibera vyprávěl tahle ráno veselou historku a vskočil na ještě vlhké dno naší lodi. Uklouzl a úraz byl tu. Byl tu tehdy i s dětmi a ještě jedním kamarádem. Všichni jsme nasedli do auta. Kamarád šel se Samovými dětmi domů, kde jim uvařil koprovku z mamuta. A já vezla Sama na vozíčku na rentgen. On přitom křičel jako Švejk: Paní Müllerová, na Bělehrad!"

A jako ženě mi to nedá se nezeptat: „Jak je to na přívoze s vařením?!"
„Máme tady vařič a větší remosku. Uvaříme si cokoli. Upeču tady i buchtu," smála se Libuška.
Převozníci v Čechách jsou soudržní, mají na sebe kontakty a na podzim se na některém z přívozů uspořádá sraz.
„Tady u nás na Branově byl takový sraz už třikrát. Sejde se vždy tak deset, patnáct lidí. Prohlídnou si přívoz, poklábosíme. Já sama už byla na srazech třeba na Sázavě, v Roztokách u Prahy nebo na Lipně," konstatovala branovská převoznice. Věrný druh převozníka, bidlo, je spotřební materiál. Vydrží totiž maximálně dva roky. Jsou různě dlouhá, uzpůsobená hloubce vody a velikosti převozníka, a ze smrkového dřeva.

Také upozornila, že převozníkovi nesmí vadit změny počasí. I v dešti přeci musí vyrazit pro lidi přes řeku.
„Jen v bouřce nejezdím. S bidlem na vodě si připadám jako nahá. A při velké vodě také nevyjedu. Jinak nás ale ani zima nezastaví. V Nezabudicích v kostele byl takhle jednou v listopadu koncert a my dostali včas avízo, že by si vystupující rádi prohlédli Pamětní síň Oty Pavla. Tehdy jsme je vezli a už sněžilo," zavzpomínala ještě Libuška.