Vysvětlením situace před 2. světovou válkou začal svou besedu se žáky na 1. ZŠ v Rakovníku Jaroslav Poskočil, předseda Sdružení židovských vojáků a odbojářů. Dětství prožil na Slovensku, v Kysuckém Novém Městě.

„S dvěma bratry jsme díky svým rodičům prožívali nejhezčí období. Tatínek pracoval jako státní zaměstnanec, chodili jsme spolu do hor, koupat se, závodil jsem na lyžích,“ vzpomíná Jaroslav Poskočil. „Také jsme oslavovali Masaryka. Po mobilizaci v září 1938 odešel otec hlídat hranice, když se krátce na to vrátil, my děti měly ohromnou radost hlavně z vojenského chleba, který donesl,“ pokračoval.

Idyla skončila po formování Hlinkových gard, kdy se celá rodina odstěhovala za babičkou do Brna. „Babička byla moudrá žena se sociálním cítěním, pomáhala Židům uprchnout do Polska. Své tři děti rovněž poslala za hranice, tak všechny přežily. Poslední zůstal doma strýc Arny, chodil do obchodní akademie, nakonec ho vyloučili ze školy a musel se denně hlásit na gestapu," vybavuje si Poskočil. „15. březen jsem prožil v Brně, když přijely tanky, lidé plakali. Babička říkala: Bude s námi všemi zle!“ Nakonec zahynula v koncentračním táboře v Polsku, dědeček ve Waršavském ghetu," doplnil.

Podle norimberských zákonů lidé ze smíšených rodin nemuseli hned do odsunu, ale dotyční nedostávali lístky na jídlo, nesměli navštěvovat kino, ani mít doma rádio. „Pro kozí mléko jsem chodil 3 km, všechen náš majetek jsme nakonec vyměnili u sedláků za jídlo," vysvětluje J. Poskočil dětem nyní už nepochopitelné skutečnosti. V té době rodina bydlela v Jemnici, školu děti dokončily jen na riziko ředitele.

V roce 1944 dostali předvolání do Terezína, otec byl zatčen již začátkem tohoto roku. Zbytek rodiny ale do Terezína neodjel a ukrýval se u přátel, matka odešla do Třebíče, děti trávily třičtvrtě roku u velkosedláka Šimandla. Bydlely ve stodole na slámě, ven vycházely jen v noci. Za Pražského povstání úkryt opustily a vrátily se domů do Jemnice.

Zde se setkaly s matkou i otcem. Jaroslav Poskočil v té době dovršil patnácti let a vstoupil do Revolučního národního výboru. Kromě obrany mostu si ale vybavuje nádhernou vzpomínku na setkání se svým strýcem Arnym: „Strýc bojoval se svobodovou armádou, jel jsem pro něj do Prahy na letiště Kbely. Po velkém zmatku jsem se dostal až na vrátnici, přišel ke mně vysoký chlap v uniformě, to na mě udělalo ohromný dojem. Jen jsem řekl: „Jedeme do Jemnice, rodina tě očekává!“ Ještě před tím jsme se spolu proletěli letadlem nad Prahou a na památku mi dal svůj padák. Doma se konala velká oslava a já byl mezi klukama za eso, protože nikdo neměl padák. Chtěli jsme s ním skákat z kostela, ale nešlo to. Nakonec ho maminka rozstříhala na košile.“

Po válce Poskočil dostudoval průmyslovku, vysokou školu a stavěl teplárny, zabýval se radiotechnikou. V důchodu chtěl na památku svých předků něco vykonat, zašel na Židovskou obec a obnovoval židovské památky, například Staronovou synagogu z 11. století. „Za svůj život nejvíce vděčím rodičům, hlavně tatínkovi, protože se nerozvedl, ani když mu to rodina radila. Proto si děti važte svých rodičů, hodně sportujte a mějte k sobě pocit zodpovědnosti,“ těmito slovy končil setkání s dětmi Jaroslav Poskočil.

Autor: Šárka Hoblíková