Aktuálně mají za sebou zhruba pětadvacátý společný projekt. Milan sám pak natočil kolem dvaačtyřiceti dokumentů. Polovina z toho jsou záznamy z různých akcí. Bratři spolu začali spolupracovat někdy v roce 2005. Milan vysvětlil: „Chtěli jsme prostě zachycovat události a výjimečné osobnosti Křivoklátska, které zanechaly v této krajině výraznější stopu." Přišlo jim prostě líto, že vzpomínky, které se probírají u pivka nebo v létě u ohně, by měly zmizet spolu s těmi lidmi, kteří ještě mají co říci. Stejně jako staré fotografie nebo filmové záznamy.

Začali filmem o regionálním malíři Karlu Šnoblovi. Není snad křivoklátská domácnost, aby od něho neměla obrázek. Karel Šnobl byl malíř, který maloval řeku Berounku, Křivoklátsko, hrad Křivoklát. Byl velkým křivoklátským patriotem a sportovcem.

„Řekli jsme si, že to je taková ta první osobnost, na kterou by se nemělo zapomenout. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že podobný projekt trvá minimálně jeden rok, nežli se podaří film zrealizovat. Neradi něco šijeme horkou jehlou. Sedneme si a řekneme si, co by tam asi bylo dobré, co je reálné zaznamenat. Kdo nám je schopen k tomu něco říci," popisoval Milan.

Informace je třeba sbírat nejen na Křivoklátsku, ale takřka po celé republice, kam křivoklátské rodáky a jejich potomky během let zavály jejich osudy. „Musíme na ně sehnat spojení, nakontaktovat je. Pak jim vysvětlit, oč nám jde. Nemůžeme za pamětníky přijet s kamerou a začít z fleku natáčet," zdůraznil Milan.
K dispozici tedy mají vzpomínky očitých svědků i historickou dokumentaci. „Ale není to tak vždy. Je to náhoda, ale u Karla Šnobla existuje film, který točil za války. Měl ho Karel Čáslavský. Je na něm vidět, jak stojí před hradem a maluje. Takže jsme ho měli i v pohybu," konstatovali bratři.

Film má tři podkapitoly, Karel Šnobl malíř, Karel Šnobl sportovec a Karel Šnobl bohém a opilec. „Ke každému tématu jsme našli čtyři, pět lidí, kteří ho pamatují. Je to vždy daleko hezčí, když ve filmu vidíte někoho vyprávět autentické zážitky. To se nám, myslím, povedlo, protože tenhle film měl obrovský úspěch," doplnili Milan a Tomáš.

Další velká osobnost spojená nesmazatelně s Křivoklátskem je spisovatel, básník, písničkář, textař a humorista Pepa Fousek. „Ten koncem šedesátých let natočil s křivoklátskými lidmi tři grotesky na šestnáctku a promítal je s obrovským úspěchem u Sýkorů v hospodě. Byla to parodie na chodecký závod a dostalo to název Křivoklátské verbování. Byl to hit," vyprávěl Milan Bednařík s tím, že jemu bylo devět a bráchovi patnáct let, když se film na Křivoklátě promítal.

Od té doby ale žili v domnění, že jsou grotesky nenávratně ztraceny. Ale naštěstí jen do té doby, než potkali manžele Fouskovy. „Jarmilka nám tehdy řekla, že tyhle němé filmy doma stále mají. Pepa je tedy vyhledal a přinesl. Brácha má známého v Praze, který nám je převedl do digitální podoby. Pak jsme je přestřihali a mezi to jsme dali bluesovou muziku a dotočili k tomu vzpomínky Pepy Fouska a Jirky Frieberta na to, jak se grotesky natáčely. Byly to úžasné příběhy," vyprávěl Tomáš.

A tak vznikl film FriFoFri – šestatřicet let poté…

„Normálně se nám na premiéře poprali lidé, protože se nevešli do sálu. Pepík Fousek brečel a řekl: Kluci, vy jste to udělali třikrát tak hezké, nežli to bylo původně," odlehčili bratři. Film byl druhým obrovským úspěchem Tomáše a Milana Bednaříkových.

V dalším dílu seriálu mapujícího tvorbu Fotostudia B se například dozvíte, jak vznikal film plný poezie a křivoklátské přírody.