Z Itálie si totiž rakovnická děvčata přivezla (členky osmnáctičlenného českého reprezentačního družstva) stříbrné medaile. Obrovský podíl na úspěchu má i Martin Seemann, který v reprezentačním družstvu působil jako asistent trenéra. Dodejme, že děvčata po urputném boji podlehla pouze vítězným Ruskám 2:3.

Co pro vás a děvčata tak velký úspěch znamená?
Stříbro z A divize mistrovství Evropy beru jako jeden z největších úspěchů, co kdy v ženské mládežnické kategorii byl. V A divizi z České republiky si nepamatuji, že by se někdo tak vysoko umístil.

Do Itálie, jak již bylo řečeno, odjelo 18 dívek…
16 hráček a 2 gólmanky. Z nich šest bylo z Rakovníka: Bára Treglerová, Veronika Kopřivová, Tereza Kopřivová, Karolína Hanzlová, Káťa Bašová a Míša Stehlíková.

V čem jsou tak dobré, že vyhrávají?
Každá z nich je dobrá v něčem jiné. Někdo je dobrý do obrany, jiný zas dobře útočí. A kromě toho, že mají talent, tak také makají. Trénují. Když se chcete dostat na takovou úroveň, kam se tahle děvčata dostala, tak tomu musíte dát hodně navíc. Chtěly to, makaly, a proto se dostaly do reprezentace. Talent může mít kdekdo, ale bez dřiny to nejde.

Jak vzpomínáte na Itálii?
Organizátoři se snažili, žádný větší problém nebyl, až na jeden zápas, kdy jsme měli problémy s dresy. Rozhodčí nám řekli, že máme připraveny na zápas modré dresy, a nakonec jsme přišli na střídačku a oba týmy byly v modrém. Takže jsme se museli převlékat. Zázemí jsme měli dobré.

A největší zážitek, na ten se asi nemusím ptát…
Jasně. To byl ten poslední zápas, kdy jsme hráli o stříbro. Potřebovali jsme vyhrát. Stav byl pořád nula nula a nedali jsme dvě penalty. Takže to byly hrozné nervy… až do okamžiku, kdy jsme čtyři minuty před koncem konečně dali gól. Byla to doslova euforie.
O to lepší to byl pocit, že to přišlo po smolném zápase s Ruskem, kdy jsme prohráli padesát tři vteřin před koncem!
Možná jsme tedy mohli mít i zlato, kdyby se to povedlo… Bohužel. Sportovně ale musím uznat, že Rusky byly lepší. Bylo to tak, jak to mělo být.

Vaše úloha tady v Rakovníku je jaká?
Trénuji starší žákyně i dorostenky od třinácti, čtrnácti do devatenácti let věku. Mám výhodu, že s nimi pracuji už od mladších žákyň, takže si je vychovávám odmala a není s nimi žádný problém. Dohromady je v obou kategoriích osmnáct děvčat, ale mám pomocníka Michala Stehlíka. A ještě trénuji s muži.

Co je čeká v nejbližší době?
Jedeme zápas po zápasu a cíl je vyhrát celou soutěž.Co se týče starších žákyň, tak si myslím, že na to mají, aby vyhrály titul.A dorostenek cílem je medaile. Tam to není, že bychom se ještě rvali o nejvyšší místo, ale myslím si, že to jde dobrým směrem. Ještě před několika lety končily i poslední, předposlední. Před rokem už vyhrály bronz v hale. Takže super, hýbe se to správným směrem. Nejdůležitější je dostat je z mládežnické do kategorie žen, aby pak byl dobrý tým dospělých. Takže je vychovávat pro ženskou kategorii. To je největší cíl tohoto týmu.

Jak dlouho se vy osobně věnujete pozemnímu hokeji?
Je to jediný sport, kterému se věnuji od čtyř let. V pěti jsem si dal roční pauzu a v šesti jsem začal znovu. Tedy skoro dvacet let. Hřiště je mým druhým domovem.

Na které trenéry nejraději vzpomínáte?
Měl jsem jich více. V mládežnické kategorii mě tady v Rakovníku stejně jako mnoho jiných vychovával Václav Růžička. Tomu patří velký dík za to, co tady pro rakovnický sport udělal. Tak ten mi dal základ. Zdokonalení a to, co mě nejvíce posunulo dál, přišlo v patnácti, šestnácti letech – tréninky s trenéry z Prahy. Tehdy jsme se dostal také do reprezentace.

Jste student?
Studuji na zemědělské univerzitě. Konkrétně na provozně – ekonomická fakultě.

Mátě čas na nějaké koníčky?
Nejlépe si odpočinu na rybách u vody. Rád zajedu tady na okrese na Olešnou nebo do Sence.

Jestli se můžu zeptat – jaký je váš největší úlovek z poslední doby?
Byli jsme s kamarádem na Orlíku. Já vytáhl kapra – 98 centimetrů – a pak ho pustil zpátky do vody.

Takže vám i děvčatům na samý závěr přeji do dalších let klasické: sportu zdar.

Díky i za holky.