Musel do zemědělství
V roce 1953 ukončil základní školu v Lužné. Protože jeho matka tehdy ještě soukromě hospodařila, posudek v třídním výkazu ho „odsoudil" pouze k práci v zemědělství.

„Hlásil jsem se na kuchaře a na další obory, jen abych se ze zemědělství dostal. Neměl jsem štěstí. Nastoupil jsem na rok do zemědělského učiliště v Bělči," popisoval Ladislav Štros. Učiliště podle něj sloužilo jako donucovací práce. V živočišné výrobě se museli postarat o patnáct krav. Ve tři ráno nastoupili do stáje, krávy nakrmili, ručně podojili, vykydali hnůj.

Odsud dostal doporučení do dvouleté Chmelařské mistrovské školy v Žatci. Tady studenti získávali praxi, jak se říká, od píky. Přidělili jim šedesát kop chmelových babek. Ty museli oborat, podřezat, nadrátkovat, přiorat a zavést.

„Přiorávali jsme s koňmi. Jednou jsme kvůli koni dostali horší známku z chmelařství. Měl hodiny v hlavě. V jedenáct se točil k domovu. Uprostřed dlouhé chmelnice se otočil. Já jsem pustil pluh a on šel a ty štoky pluhem podřezal. Znovu jsme je zavedli. Ale řediteli se to nelíbilo, tak jsme dostali čtyřku," popisoval Ladislav Štros.

Žatecká škola ale dala studentům dobré základy. Studovali tam například i Maďaři, jeden z nich poté vykupoval chmel pro všechny maďarské pivovary. Druhý se stal náměstkem největšího státního statku v Maďarsku s největší rozlohou chmele.

Praktikant
V roce 1954 Ladislav Štros chmelařskou školu dokončil a začal dělat praktikanta v Lišanech, které patřily ke Státnímu statku Rakovník, za nástupní plat 600 korun. Spolu s ním na rakovnický statek nastoupilo ještě sedm absolventů. Po vojně se na statek vrátil a dostal se jako správce na farmu do Senomat, kde tehdy také zároveň se zemědělským družstvem rakovnický statek působil.
Nastoupil 1. listopadu v roce 1958.

„Tenkrát tu bylo asi sto šedesát hektarů, celá živočišná výroba mimo prasat, osmnáct hektarů chmele a rostlinná výroba. Po nástupu jsme ještě sklízeli žito. Zkrátka tady nebylo co zkazit. Podařilo se mi sehnat dost lidí, farma šla nahoru," popisoval Štros, který si přidával roky, aby ho lidé poslouchali.

Státní statek
V těchto letech na Rakovnicku existoval pouze Státní statek Rakovník. Ten měl své ředitelství a oddělení. Jedno z nich byly Hořesedly, dále Křivoklát, Rakovník, Doupno a Zhoř. Asi v roce 1960 padlo rozhodnutí vytvořit státní statky čtyři: Rakovník, Hořesedly, Křivoklát a Čistá. Čistá se později přesunula do Jesenice. Tehdy Ladislava Štrose oslovil pan Mráz, v tu dobu ředitel Státního statku Hořesedly, zda by tam nešel pracovat. Nastoupil tedy do Nesuchyně, která spadala pod Hořesedly. Po Mrázovi v Hořesedlích ředitelovali pánové Pošmurný, Ilja Mráček a Zdeněk Rolc.

Senomaty
„V Nesuchyni jsme měli veliký problém s bytem. Byl vlhký a nesvědčil dceři, což potvrdil i lékař," vybavoval si Štros. V tu dobu ho oslovili ze senomatského družstva, zda by k nim nešel dělat agronoma. Souhlasil. „Za nějaký měsíc mě z okresu navrhli na vysokou školu. Tehdy lidé z provozu šli nejprve na tři roky na takzvanou přípravku a za tři roky vystudovali vysokou školu. Ale musel jsem jít zpět do statku Jesenice, aby to družstvo nemuselo platit. Bydleli jsme v Jesenici, kde manželka prodávala. Zůstala by tam sama s malou dcerou, tak jsem na školu nešel, i když mě i jí přemlouvali," vysvětloval Ladislav Štros.

Předseda družstva
Poté se 15. prosince 1965 vrátil do Senomat, tentokrát do JZD jako předseda. V tu dobu tu ještě sklízeli cukrovku. „V roce 1965 byla plánovaná pracovní jednotka 16 korun, lidem se vyplácelo osm. Výsledek byl takový, že lidé by měli ještě dvě koruny vracet. Za rok vyšlo počasí, vyplácelo se šestnáct korun. Od roku 1968 se dobíraly podíly ze zisku a od roku 1971 byl pevný plat. Družstvo šlo nahoru," vypočítával Jaroslav Štros.

Podle něj, aby se družstvo trochu přibrzdilo, muselo přibrat v roce 1972 Lubnou, v roce 1974 Šanov a v roce 1984 rakovnickou farmu, která patřila ke Státnímu statku Rakovník.

V roce 1984 totiž přišlo další rozhodnutí shora, že rakovnická farma patřící Státnímu statku Rakovník (hospodářství u letiště) zanikne, aby se s technikou nejezdilo přes Rakovník. Pole směrem k Lišanům připadnou JZD Lišany, pole k Senomatům JZD Senomaty. Ostatní statky se sloučily ve Státní statek Jesenice, kam patřil i Křivoklát. Ten se později oddělil a vznikl STST Jesenice a STST Křivoklát. Potřebu rozdělení ukázala praxe. V suchých letech nenarostlo pro skot na Křivoklátsku krmivo a vozilo se tam až z Jesenice.

Podpora těch špatných
„Pole jsem z rakovnického statku získal stejně jako budovy, zadarmo. Živočišnou výrobu a zásoby družstvo zaplatilo. V té době rakovnická farma dostávala čtyři miliony z dotací. Družstvo získalo její majetek, který měl hodnotu zhruba čtyři miliony, bez dotací. Tím se to státu za rok prakticky zaplatilo. Tak by to mělo být," uvažoval Ladislav Štros. Jenže podle něj se tehdy dělala velká chyba. Stát podporoval ty špatné podniky, ne ty dobré. V roce 1989 podle rozboru hospodaření bylo úvěrové zatížení na hektar například u STST Jesenice zhruba devět tisíc. „Kdežto JZD Senomaty nemělo před revolucí ani korunu dluhu. Toho jsem si cenil nejvíce. Po sametové revoluci se družstvu vypočítalo přes šedesát milionů restitučních nároků. Do koruny je vyplatilo. „To považuji za velmi dobrý výsledek," zkonstatoval Štros.

Padesát let v Senomatech
V Zemědělském družstvu Senomaty „předsedoval" téměř padesát let. Pro družstvo doslova žil. Před rokem 1989 v něm byla zastoupena skoro celá zemědělská produkce. Hlavně jako na celém okrese silná živočišná výroba, zhruba 700 krav, 160 hektarů chmele, rostlinná výroba. Vše bylo jasně naplánované. Plodiny, výměra i zvířata. Pracovalo tu 220 lidí.
V padesátých, i na začátku šedesátých let se ve chmelu ještě jezdilo koňmi. Chmel se jimi oborával. Jezdili s nimi ještě sedláci, kterým patřili, než vstoupili do družstva. Měli je ustájené doma.

První malé traktory Holdery přišly do chmele v roce 1955, a to jen na postřiky. Přesto znamenaly revoluci, byly to velcí pomocníci. Chmel se podřezával ručně žabkami. Dělaly to většinou ženy. Ty vůbec vykonávaly v zemědělství ty nejhorší práce a nejhůře placené. Rozhazovaly hnůj, jednotily řepu, každá měla přidělené řádky a často jí pomáhala i rodina.

„Jenže tak to bylo, i když se hospodařilo soukromě. Kde nebyla šikovná ženská, hospodářství za moc nestálo. V některých vesnicích si ženské na práci půjčovali, třeba na pole ve svazích ženské vynášely hnůj v nůších. Teď je to v zemědělství hračka. Ale zrušením živočišné výroby téměř ve všech podnicích nastává devastace půdy. „Jednou se s tím setkáme," mínil Ladislav Štros.