Nejstarším rodákem v sále byl inženýr Zdeněk Valenta (na fotografii vpravo při setkání se svým známým a dcerou, lékařkou Hanou Sochorovou). Zdeněk Valenta se ve zdraví dožil třiadevadesáti let. Dětství a dospívání prožil ve Mšeci, později se přestěhoval do Prahy, kde bydlí dodnes. Ve Mšeci však ve svém důchodovém věku tráví polovinu roku v domě, který sám postavil. Otec Zdeňka, František Valenta, ředitel mšecké měšťanské školy a jednatel Sokola Mšec, byl za 2. světové války udán gestapu dvěma mšeckými občany a zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg jako politický vězeň. Starosta městyse Mšec Jiří Loskot udělil Františku Valentovi in memoriam Plaketu za zásluhy v oblasti vzdělávání.

Přestože byl jeho otec vězněn nacisty, Zdeněk Valenta se účastnil domácího odboje. Spolu s dalšími ukrýval sovětského parašutistu Vladimíra Jakovleviče Dolgova. V květnu 1945 odvezl do Bartolomějské ulice léky pro povstaleckou Prahu. Na sklonku války byl přinucen vojáky ustupující Schörnerovy armády řídit autobus s třiceti dalšími rukojmími, zajatými ve Mšeci. Za svou odbojovou činnost byl po válce vyznamenán.
Zdeněk Valenta studoval na osmiletém gymnáziu v Rakovníku, kam ze Mšece za každého počasí denně dojížděl.

Když Němci za války školu zavřeli, Zdeňka Valentu potkal stejný osud, jako všechny jeho mladé vrstevníky. Byl totálně nasazen. Při cestě do Mnichova ho snad potkalo trochu štěstí. Němci vlak zastavili a část mladých lidí poslali na práci do Kladna. Zdeněk Valenta byl mezi nimi. I když byl nedaleko od domova, pobýval v uzavřeném táboře.

Život Zdeňka Valenty nebyl jednoduchý. Za války byla jeho rodina perzekuována Němci, po válce komunisty. Ti zavřeli jeho bratra a strýce ve vykonstruovaných politických procesech. Proto musel přerušit studia. Vrátil se k nim až po uvolnění situace v šedesátých letech, kdy dostudoval fakultu strojního inženýrství. Nejprve pracoval ve Slaném, později v Praze jako konstruktér v ČKD.

Protože v roce 1968 nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území, musel místo v ČKD opustit. Nastoupil do Výzkumného ústavu výstavby a architektury, kde pracoval až do odchodu do důchodu.
Na dětství a roky prožité ve Mšeci vzpomíná Zdeněk Valenta velmi rád: „Byly to krásné roky. Měl jsem tu spoustu kamarádů." Profesní život ho potom zavál jinam, ale stále se do Mšece rád s rodinou vracel o víkendech a o prázdninách.

Na krásné dětství s tatínkem vzpomíná také jeho dcera, lékařka Hana Sochorová, která rovněž pochází ze Mšece a ráda se sem s tatínkem vrací: „Tatínek byl úžasný. Nám dětem se věnoval. Měli jsme krásné dětství."