Kdy a kde jste potkala svoji osudovou lásku?

Na dovolené v Egyptě. Tam jsme s rodinou hodně jezdívali a arabská kultura mě vždy moc lákala. Hned po maturitě jsem tedy odjela do Afriky. Dnes je to už zhruba rok a půl. Můj manžel tehdy přijel na letiště jako delegát naší české cestovky a prý jsem mu hned padla do oka. Proto si prý s kolegou vyměnil hotely, abychom se mohli vidět častěji. A tak začala naše love story.

Prozradil vám později, čím jste ho tak zaujala?
Prý úplně vším, ale nejvíc mojí optimistickou povahou.

A on vás?
Byl mi prostě sympatický a uměl výborně česky. Byl chytrý, milý…

Ta čeština byla asi velkou výhodou pro vás oba…
Studoval češtinu v Káhiře, tak jako většina delegátů tam. Prý se rozhodoval mezi češtinou a ruštinou, ale nakonec vyhrála čeština. Umí perfektně česky, což je vlastně i trochu nevýhoda, když se já chci učit arabsky. Hovoříme česky a na arabštinu nezbude čas.

Takže jste se vzali?
Ano, zatím jsme manželé jen papírově. Tady v Čechách svatbu ještě chystáme.

Jak hodně jiný byl pro vás život v Egyptě?
Úplně. To se nedá srovnávat. Bydlíme kousek od centra Hurghady, kde je plno turistů. Doma funguji jako každá jiná normální žena: peru, vařím, uklízím, ale do práce jsem nechodila. A stále jsem poznávala něco nového. Především tamní zvyky, kulturu. Chodila jsem, kam jsem chtěla. Byla to jedna velká dovolená. Víte, já se nikdy nenudím. Dokáži se zabavit. Studovala jsem jejich tradice pomocí internetu a knih. Dokonce jsem našla u jednoho z tamních prodejců na ulici česky psanou informační brožurku!

Jste jedinou ženou svého partnera?
Ano. A trvalo nám dost dlouho, nežli jsme spolu začali žít. Tam je to normální, že se dva lidé před tím dlouho jen setkávají, nežli vstoupí do svazku.

Kdy jste začala nosit šátek?
V červnu. Při prvním ramadánu, který je pro muslimy svatým měsícem. Celý rok jsem islám studovala, poznávala ho a pak jsme se sama svobodně rozhodla. U nás se zvedla taková vlna odporu, že se chce zakázat šátek ve školách. Myslím si, že je to porušení lidských práv a svobod ohledně náboženského vyznání. Pochopila bych niqab (šátek s otvorem na oči) kvůli identifikaci obličeje, ale zákaz hijabu odmítám.

Myslíte si, že se z vás stane opravdová muslimka?
Ano. Když jsem začala nosit šátek, tak se Atef bál a byl nervózní, že to dělám jen kvůli němu. A teď už ví, že jsem pevně rozhodnutá. Když se tady řekne muslim, tak si každý představí teroristu. Muslim je ale především člověk, který nelže, nekrade, rozdělí se s chudými o jídlo a tak dále…

Nemáte někdy pochyby?
Nejenom já, ale všichni věřící lidi kolem mě zastáváme názor, že to, co se děje v Iráku, není islám. Vím, že tu roste nenávist vůči muslimům. A ani se nedivím. V televizích vidíme "znalce" islámu, který o něm neříkají pravdu a spíš ho chtějí pošpinit. Nedávno jsem se setkala s videem, kde dotyčný pán říkal, že máme dva korány. Jeden dobrý a druhý špatný. Z toho usuzuji, že o tomto náboženství neví absolutně nic. Korán je jediný a nikdy neprošel žádnou změnou. Pokud je v něm jakákoli změna, tak to není korán. A mnoho dalších chyb.

A z hlediska ženy?
Díky médiím jsem získala kdysi dojem, že muslimské ženy jsou utlačované. Ale z vlastní zkušenosti musím říci, že tomu tak není. Ony mají velká práva… Mohou studovat, pracovat, tedy pokud chtějí. Mohou dostat od manžela vše, nač si ukáží, pokud tedy manžel nebo snoubenec na to má. A to je další věc. Když na to nemá, tak ho odmítnou. Muži jsou tam schopní peníze vydělávat. Tam se na to hodně apeluje. Žena je pro ně spíše oporou psychickou, ale jak jsem už řekla, může pracovat, studovat. Viděla jsem i muslimky bez šátků. Je to jejich svobodná volba. Když jsem ho začala nosit já, získala jsem respekt, že jsem se jim přizpůsobila.

Naznačujete, že ženy tady u nás to mají těžší?
V něčem určitě. Myslím si, že tady ženy musejí snášet mnohem více starostí. Jsou nuceny chodit do zaměstnání, protože většina mužů nevydělá tolik, aby sami utáhli chod rodiny. Ženy přijdou domů a ještě musí obsáhnout péči o rodinu. Řekla jsem jedné Egypťance, že my máme mateřskou jen tři roky a pak musíme do práce. Ona se na mě dívala, jestli jsem se nezbláznila, nechat dítě ve třech letech na starosti nějaké instituci. To v Egyptě neexistuje, aby matky strávily s malými dětmi tak málo času.
Samozřejmě, že i tam může žena narazit na muže, se kterým má špatný život. Všude jsou špatní a hodní lidé bez ohledu na náboženství a národnosti. Důležitá je povaha člověka a to, jak se dobře poznají ještě před svatbou.

Jak trávíte volný čas?
Chodíme na procházky, jezdíme na výlety. Klidně bych jela i potřetí do Luxoru (starobylé egyptské město, které bylo v minulosti hlavním městem Egypta). Atef miluje fotbal. Někdy odpočinek skutečně potřebuje. Má náročnou práci. Nedávno třeba srazilo turistu auto na ulici a on s ním musel do nemocnice. Musí umět jednat s lidmi. Češi se celkově často rozčilují nad maličkostmi, místo aby si dovolenou skutečně užili.

Co to obnáší být muslimkou?
Každý muslim by se měl účastnit kázání v mešitě. Imán pronáší poučné kázání o tom, jak se správně chovat, například jak se správně chovat k manželce. A když se začala dít hotová zvěrstva v Iráku, tak mělo kázání aktuální téma: Islámský stát nemá žádné náboženství.
Já osobně bych měla dodržovat základní věci, dávat chudým, modlit se pětkrát denně a pokud to půjde, vykonat pouť do Mekky. Také hodně studovat korán a učit se pomaličku arabsky.

V Egyptě byla revoluce. Neměla jste někdy strach?
Byli jsme hodně hlídaní. Bydleli jsme v místech, kde je hodně turistů, takže tam byl klid. Jednou, ve tři hodiny ráno, na nás zabušili policisté. To byl šok. Tehdy mě chtěli vidět a začali dělat humbuk. Ale jakmile zjistili, že jsem muslimka a že máme papíry na to, že jsme manželé, tak bylo vše v pořádku a odešli. Turistickou oblast revoluce skutečně nezasáhla. Přesto jsme byli s Atefem opatrní. Říkal, abych přes den raději zůstávala doma, že na procházky a nakupovat budeme chodit raději až večer, když přijde z práce. Kdyby náhodou… Ale neměla jsem nikdy pocit nebezpečí.

Jako hospodyňka jste se jistě také musela mnoho věcí naučit…
Učila jsem se za běhu. Naštěstí jsem měla poradkyni, Egypťanku Sáru, se kterou jsme se skamarádila. Vařím třeba zeleninové omáčky s masem, rýži, kebab. V kuchyni používají nejvíce jehněčí a kozí maso. Musím říci, že vepřové mi vůbec nechybí.

Plánujete děti?
Ano.

Po roce a půl jste se vrátila do Čech a měl by za vámi přijet i váš manžel…
Mezitím jsem ale jezdila do Čech i sama. Babička byla nemocná na více jak dva měsíce, takže jsem pendlovala sem tam, abych rodině nescházela. Zpočátku se rodina o mě hodně bála. Teď už ne. Vidí, že jsme oba rozumní a že mohu domů létat, kdy chci, že mě manžel nijak v tomto neomezuje.
Manžel už v Čechách byl předtím, nežli jsme se seznámili. Teď zanedlouho přiletí za mnou a pak se rozhodneme, jak dlouho tu zůstaneme. Záleží na tom, zda se nám podaří najít práci. Snad seženu nějakou brigádu. Hodně jsem si třeba z lepšila jazyky. Máme rádi Česko i Egypt, ale bojím se, aby ho lidé přijali, je přeci jen tmavší pleti. Byla bych ráda, kdyby ho přijali tak dobře, jak jsem byla přijata já Egypťany. A táta ve Slabcích se už moc těší, že nás bude mít doma.

A jeho rodina? Jak vás přijali?
Jeho sourozenci moc dobře.

Máte nějaký hezký zážitek z Afriky, na který budete dlouho vzpomínat?
Samozřejmě když jsem potkala Atefa a také měsíc ramadán. Není nic lepšího, než se snažit dělat dobré skutky. Lidi se kolem vás snaží. Třeba tím, že se rozdávají datle a pití na ulici těsně před západem slunce.
Potkala jsem v Egyptě skvělé lidi a úžasného manžela. Nejsem naivní a vím, že může všechno lehce skončit, ale to, co prožívám, prožívám naplno.
Jsem stále ještě zamilovaná a šťastná.