Redakci našeho deníku navštívila čtvrtý den po tragédii její přímá svědkyně, která si však přeje zůstat v anonymitě. My její přání samozřejmě respektujeme.
„Přišla jsem, protože mne štvou drby a řeči, které se Rakovníkem o celé věci nesou. Nemyslím si, že by dívka byla pod vlivem drog, nebo byla opilá. Také nesouhlasím s tím, že měla na uších sluchátka,“ řekla žena na úvod a vyprávěla.
„Jela jsem okolo autem, vezla jsem syna do Valea, kde pracuje, a zůstala jsem stát před přejezdem, kde už svítila červaná. Pozorovala jsem, jak lidé, kteří jdou do práce z města, vůbec světelnou výstrahu nerespektují a klidně jdou přes koleje. V tu chvíli jsem si pomyslela, že jsou jako bezhlavé stádo, a vůbec si neuvědomují důsledky svého nezodpovědného jednání,“ uvedla.
„Najednou šel muž, dvě starší ženy a přibližně tři metry za nimi šla dívka v černé bundě, černých kalhotách a na zádech měla zelený batoh. Už v té době jsem slyšela houkající vlak a bylo mi hrozně divné, že na to dívka nereaguje. Dokonce jsem zatroubila na klakson auta. Ani to ji nijak nevyvedlo z rovnováhy a pokračovala v chůzi přes koleje. Nevím, zda byla tak zamyšlená, ale rozhodně nebyla opilá nebo dokonce pod vlivem drogy, jak dnes tvrdí lidé. Tomu nic nenasvědčovalo,“ řekla.
Co přijde v následujících vteřinách, na to by svědkyně ani v tom nejhorším snu nikdy nepomyslela.
„Myslela jsem, že alespoň přidá do kroku, když už se nezastavila, doufala jsem, že to stihne přeběhnout. Najednou mezi mne a dívku vjela stále houkající lokomotiva a já už jen mohla čekat, až přejede. Pořád jsem doufala, že to stihla, a očima ji hledala za přejezdem. Neviděla jsem ji, tak jsem se rozjela a pořád koukala, kde je. Pak jsem spatřila její bezvládné tělo na kolejích,“ popsala tragédii svědkyně.
V takové chvíli člověk reaguje všelijak, někdo zmatkuje, jiný se snaží pomoci.
„Zastavila jsem auto a běžela k ní. První, co mne napadlo, bylo někam zavolat a já vymačkala na mobilu číslo 158. Stačila jsem říci, co se stalo a došla k dívce. Dnes si vybavuji, jak to strašně klouzalo a v mé mysli byla každá vteřina jako rok. První, co jsem uviděla, byla tmavočervená gumička do vlasů, potom jedna bota, druhá bota, zelený batoh… Na ten pohled už určitě nikdy nezapomenu. Sehnula jsem se k ní a chtěla jí pomoci. Odhrnnula jsem její tmavé vlasy a snažila se nahmatat na krku pulz. Při té příležitosti jsem si všimla, že na uších neměla žádná sluchátka, jak jsem si myslela, když nereagovala na houkání vlaku ani na troubení auta.
Tep byl ještě znatelný a já na dívku mluvila. Reagovala, snažila se něco říci. Po pár okamžicích ale zemřela. V té chvíli dorazila záchranná služba a lékař jen potvrdil exitus. Jak ji záchranáři prohlíželi, všimla jsem si rozbité hlavy a dalších zranění,“ popisovala žena.
„Když jsem později mluvila s policií, tak jsem myslela na rodiče té dívky. Jsem také máma, a bylo mi jich strašně líto. Byla bych ráda, kdyby rodiče dívky věděli, že to, co se dnes všechno o jejich dceři povídá, je jen hloupost a pomluva. Byla jsem jediná, kdo se snažil jejich dceři pomoci a nepochopím, proč ostatní svědci těch strašných událostí jen koukali. Nezmohla jsem se ale na nic jiného, než jim vynadat. Ráda bych jim tedy alespoň touto cestou ještě vzkázala, že nikdy nepochopím, jak mohou takhle nerozumně hazardovat se svým životem a přecházet koleje ve chvíli, kdy se evidentně blíží vlak. Proč nepočkají minutu vedle kolejí a klidně jdou před vlak a neuvědomují si, jak musí být tomu člověku, který dnes žije s tím, že zabil člověka a nemá na tom vůbec žádnou vinu. Vlak prostě nezastaví na místě,“ uzavřela očitá svědkyně.