Každý, kdo byl nominován ve druhém ročníku hudební ankety Rakovnického deníku s názvem Rakovnický Otík, je tak trochu vítězem. Svět o něm ví, protože svým uměním rozdává radost a pohodu ostatním, a to je základ úspěchu. Přesto, vítěz může být jen jeden.

Čtenáři a fanoušci hlasovali tradičně v celkem čtyřech kategoriích – kapela, zpěvák, zpěvačka a také v kategorii hudební počin. Vyplněné kupony pak přicházely do redakce Rakovnického deníku. Největší oblibě se letos těší především pořadatelé Festivalu bratří Buriánů z kategorie hudebních počinů. Naprosto suverénně porazil všechny ostatní z nominovaných počinů. Druhé místo tím nejtěsnějším rozdílem získalo Křivoklátské léto a třetí skončila Staročeská stodola v Chrášťanech.

Podobný scénář měla i kategorie kapely. S úctyhodným náskokem zvítězila skupina Křivoklátští hudci. Velkým překvapením a dalo by se říci, že i skokanem roku je Falešná ozvěna. Ta vybojovala celkové druhé místo a třetí skončil QR Band.

Už tak jednoznačné to nebylo v kategorii zpěvák a zpěvačka. Titul rakovnický Otík 2011 získal Saša Pleska, druhý skončil Pavel Peterka a třetí místo obsadil Jan Šulc.

Třetí místo v naší hudební anketě v kategorii patří Báře Podané, o několik málo hlasů více získala Martina Polanová. Titulem zpěvačka roku 2011 v anketě rakovnický Otík letos se může pyšnit Karla Krátká.

Všichni vítězové získají vítězné plakety.

Stejně jako Karla Krátká, která do redakce Rakovnického deníku již přišla a cenu si převzala.Rakovničané ji znají jako autorku sbírek básní, fejetonů,povídek a interpretku vlastních písních .

Nemohu ze nezeptat: Co říkáte na své další prvenství v hudební anketě, kterou vyhlásil pro své čtenáře Rakovnický deník?

Nemohu jinak než použít trochu otřepanou frázi jednoho úspěšného pěvce a odpovědět, že jsem to opravdu, ale opravdu nečekala. Po přečtení zprávy, že právě mně čtenáři Rakovnického deníku poslali opět nejvíce hlasů, za což všem z celého srdce děkuji, jsem se nějakou chvíli nevěřícně smála. Kdo mě zná, ví, že v mém případě jde o poměrně řídký úkaz, neboť k smíchu toho opravdu kolem nás tak moc není. A je tedy dobré a zdraví prospěšné, když se člověk zasměje alespoň sám pro sebe, a občas i sám sobě.

Naši čtenáři vás velice oceňují také jako trefně píšící fejetonistku. O náměty jistě nemáte nouzi…

O náměty bohudík, nebo spíše bohužel, nouze opravdu není. Jak jsem už zmínila kdysi, postačí otevřít rádio či zapnout televizi, a už se to na nás valí… Jsem stále více přesvědčena, že zcela cíleně a záměrně, a to proto, aby nás média držela v neustálém strachu co se může, případně co by se mohlo stát. Ovšem člověk „nikdy nic míti nemá zcela za definitivní, neboť ono to nakonec dopadne naopak“, jak už kdysi pravil pan Werich. Jenomže právě s pomocí katastrofických scénářů a deprimujících informací, jakož i hrůzostrašných filmů a umně, či spíše uměle splétaných nekonečných seriálů, je třeba odvádět pozornost lidí od toho, co se děje přímo před jejich nosem. Abychom nakonec byli unaveni natolik, že na všednodenní problémy a na jejich řešení se už nedostane sil.

Co například jako pedagog říkáte na plánované placení školného na vysokých školách a na to jak ministerstvo reaguje na prostesty studentů i jejich profesorů?

Všichni vysoce postavení činitelé, kteří v této zemi po změně režimu propagovali a propagují placené vzdělání, by měli uhradit školné za sebe i za všechny své příbuzné z dob socialismu, kdy všichni vystudovali zcela zadarmo. Mnozí z nich dokonce požívali výhod stáží a pobytů v kapitalistickém zahraničí. Díky vysokoškolskému studiu, jež jim bylo umožněno, aniž to nějak zatížilo jejich rodiny a především je samé do budoucna, kdy se nemuseli bát ani hypoték ani exekucí, dosáhli také na velmi dobře placená místa. A to většinou jak v minulosti, tak především v době polistopadové. Takže přinejmenším, pomineme-li jejich současné velmi příjemné příjmy, vysoké školy je zdarma naučily též velmi dobře se orientovat.ve světě a z bezplatně nabytých vědomostí a dovedností úspěšně těžit. Tudíž někde tam bych začala.

Pan ministr školství je jako většina jeho předchůdců velmi nekompetentní osobou a pátrat po nějaké koncepci v jeho rezortu by bylo zřejmě jen ztrátou času. K čemu povede rušení jedněch škol a přeplnění jiných, je lépe si ani nepředstavovat. Na jedné straně absence osnov, jichž se všichni bojí jako čert kříže, ačkoliv za jejich existence naši žáci v mezinárodní konkurenci kdysi dosahovali těch nejlepších výsledků; na straně druhé nesmyslné vzdělávací programy, na nichž mnozí pedagogové poztráceli nejen své mládí, ale především drahocenný čas. Každý pes jiná ves, každá škola jinak volá… Je tu obrovské rozvolnění všeho, včetně a především morálky, a to do té míry, že dohromady už nikdo nic nedá. Možná by nebyla od věci návštěva Marie Terezie, aby se podívala, kam jsme to od doby jejího historického výnosu ze dne 6. prosince 1774, který by si měl pečlivě prostudovat i sám pan ministr, dotáhli. A kdyby s sebou císařovna vzala nějakou tu rákosku, i to by bylo jen ku prospěchu.

Ale zpět k vám. Jak blízko máte k české a světové literatuře a co nejraději čtete?

V nedávném rozhovoru jsem odpověděla, že už moc nečtu.….Co jsem potřebovala, to jsem načetla v dětství a mládí. Teď pročítám jen regionální autory, občas otevřu nějaký ten kdysi oblíbený titul. Většinou však již po pár stránkách se mi před očima začne odvíjet zcela jiný příběh, a tak už jen čas od času pročítám názvy na hřbetech knížek a vzpomínám. Nové publikace nekupuji; jsou drahé a na můj vkus jich vychází až příliš.

Při zpěvu jste jistě velmi soustředěná. Stalo se vám, že jste někdy měla okno a jak jste tento problém vyřešila?

Při zpěvu jsem opravdu dost soustředěná, což v kombinci s trémou je poměrně kontraproduktivní. A stále také nejistá, dokonce i před těmi, o kterých vím, že přišli kvůli mně. Nejvolněji se cítím, když si zpívám pro sebe doma. Tam mám pocit, že zrovna v těch chvílích by mě měli moji posluchači slyšet. Před publikem nejsem ve své pravé kůži, i když léta „dřiny a učení“ udělala své, a tak se snad postupně dopracuji větší jistoty. Snad jí dosáhnu dříve, než se mi vzhledem k věku počnou třásti nejenom ruce, ale i hlas. Nevystupuji zas tak často, abych případných oken měla na každou světovou stranu desítky, ale už se mi to stalo a svět se nezbořil. Možná by stálo za uváženou uspořádat veřejný koncert všech úspěšných zpěváků, zpěvaček a skupin, všech těch, kteří za poslední tři roky obsadili přední místa v hlasování čtenářů RD. Jak takové pěvecké okno vypadá, by se potom diváci a posluchači mohli přesvědčit na vlastní oči i uši…

Jakou muziku máte vy osobně nejraději a kdy naopak rychle přelaďujete rádio?

Díky tomu, že v rozhlase jsou už roky neustále omílány stále stejné písně, jsem na některé z nich dost alergická. A tak jakmile slyším první tóny mých velmi neoblíbených písní, okamžitě přelaďuji. Bohužel zas tak velké možnosti nemám, ne vždy se mi podaří narazit na stanici, která by mne hudebně zaujala. Na stanici, kde se v přestávkách mezi hudbou neustále nevaří, nevyzývá se k esemeskám ani k volání, kde se moderátoři všemu a bezdůvodně nesmějí, nejsou lascivní až vulgární, kde se posluchači s ostatními nedělí o své nejintimnější zážitky, k čemuž je oni moderátoři neskrývaně vyzývajíFAVORITKOU. Marně hledám nějakou pravidelnou zajímavou četbu v podání předních umělců, a to především v nočních hodinách. Určitě jsou v archivu stovky rozhlasových her, které by si nespavci jako já moc rádi vyslechli.

Snad pouze stanice Vltava je takovým „držákem“, kam se uchyluji pokaždé, když potřebuji najít opět samu sebe. Také Český rozhlas dvojka má své výborné, a to nejen hudební, pořady, a možná někoho udivím, že tu a tam se ráda zaposlouchám do dechové hudby. Texty těchto písniček, zvláště starších a klasických, si na nic moc nehrají, přesto potěší, někdy i utěší. Co mi ve vysílání chybí, jsou písně jiné než anglické. Tedy obecně slovanské, z nich především polské a ruské.

Je více než zřejmé, že mnoho mladých lidí by se chtělo dostat na výsluní zájmu. Česko má talent, Česko má hlas, Česko má… především nadbytek těch, kteří netouží po ničem tak, jako stát se známými a slavnými, co nejdříve se dostat mezi společenskou smetánku a spolu s dalšími „celebritami“ jezdit do Špindlu, vozit se světem ve VIP taxíku a duchaprostě odpovídat na často (ne)smyslné a naprosto hloupé otázky.

Které lidské vlastnosti obdivujete a které se vám příčí?

Nehranou skromnost, pokoru, jež nevylučuje určitou hrdost, pokud je na co být hrdý, slušnost. Umění přiznat chybu, i když to bývá velmi nesnadné, někdy až bolestivé. Ale je pravda, že by každý člověk měl mít právo si nějaké to tajemství nebo i pochybení, kterého se v životě dopustil, ponechat už navždy pro sebe. V současné době se stalo velikou módou otevírat všelijaké třinácté a další komnaty, zpřístupnit i ty nejtajnější zásuvky duše a dát na odiv všechny své hříchy. Tím jako bychom si najednou byli všichni rovni. Podle mého názoru se tímto odtajněním lidstvo lepším nestane. Možná spíše naopak. Jak jsem v dětství slýchávala doma: „Všechno, co říkáš, nechť je pravda, ale ne vše, co je pravda, je třeba říkat.“ A které vlastnosti se mi příčí? Přezíravost, nadřazenost, pýcha.

Na čem v současné době pracujete, nač se mohou v nejbližší době vaši posluchači a čtenáři těšit?

V současné době, možná už celý život, pracuji na sobě… S výsledkem pochybným, ale zatím to nevzdávám. Dále pracuji, nebo spíše se chystám pracovat na zahradě, a co se týká tvůrčí činnosti, ráda bych ještě nahrála nějaké své písničky a možná sepsala i vzpomínky na časy minulé. Zklidnit se, udělat pár kroků zpátky, ale současně neztratit kontakt s realitou. Zvláště, když je pro koho tady ještě nějaký ten rok být…