„Ještě ten den jsme se sešli tady v hospodě s Branovskými. Ti se toho hned chytli a že to uděláme tady na té straně, protože tady jsou na rybaření lepší podmínky. Pak nás tady bylo místo čtyř dvacet a vznikla z toho hezká tradice," vysvětloval Aleš Polcar, jeden z organizátorů.

Tradice sejít se na konci roku u Berounky a zamknout ji, trvá už sedm let. Scházejí se tu opravdu jen kamarádi, kteří chodí chytat do nezabudického regionu, známí a sousedé, chataři i místní. Každý přinese něco dobrého na zub. To se nakrájí, nalije a pak se jen dívá na řeku, vzpomíná, vypráví, popíjí a koštuje.
Rybáři mají samozřejmě také nahozené pruty. Jenže rybu tady chytili snad jen při prvním setkání.
Ale rybolov není hlavním účelem.

Důležité je setkání s lidmi a skvělá, pohodová atmosféra a také malá pietní vzpomínka na kamaráda a bývalého hospodského na Rozvědčíku, Pepíka Šímu. Ten tu také pobýval. Aby to nebylo Nezabudickým líto, jeden rok se přátelé od vody setkávají v Branovském Luhu a druhý rok na nezabudické straně. Tam se dokonce jednou pekly bramboráky, nebo vařila rybí polévka.

Navečer, když už začne být všem zima, se společnost přesouvá do hospody v Nezabudicích. Tady se odehraje rybářský soud. Na něm se každý zpovídá z hříchů, které spáchal během celého roku, a to nejen z těch, které souvisí s rybami. Zábava v hospodě pak pokračuje dál.

„Scházíme se tu opravdu jen tak, jen z kamarádství. A chceme, aby to tak zůstalo. Nepotřebujeme žádné sponzory, ani zakládat nějakou organizaci. Kdo chce, může sem přijít," zkonstatoval Pavel Kraus.
Letošnímu zamykání Berounky přece jenom trochu chyběl led nebo sněhový poprašek. „Dokonce jsme zažili i zamrzlou Berounku. Samozřejmě jsme měli také nahozeno – na ledu," vysvětloval Aleš Polcar.

Zamrzlá Berounka dokáže ze sebe vydat hotové poklady. Jeden z rybářů chytil i makrely… A byly rovnou zmražené. „Stalo se to tady kolegovi. Václav Prošek ho trochu zabavil stranou, no a my mu na háček dali makrely, které jsme přivezli ze supermarketu. Jednou taky náš předseda vytáhl tři buřty," popisoval s úsměvem úlovky v předešlých letech Polcar.

Řeku společně s kamarády zamykal současný převozník Václav Prošek, vnuk převozníka Proška: „Tohle setkání mám opravdu rád. Nyní je v Luhu klid. Trvale tu žije jen několik lidí, takže k řece přijde jen ten, kdo ji má opravdu rád. A sejdeme se tu, i když třeba prší. Je to srdeční záležitost. Máme Berounku rádi, a proto to děláme. Chceme pořád prošlapávat stopy Oty Pavla, aby nikdy nezarostly. Jezdí sem i Hugo Pavel, kterému bylo na Štědrý den osmdesát osm let."

Václav Prošek stále převáží, kromě letní sezony. Ale v den zamykání řeky nechal loď na suchu. Hladina řeky byla zvednutá. On sám by určitě přejel. Zvládnout se to dá. Hlavně na pramičkách. „Tady na té hliníkové loďce by to bylo horší, je příliš lehká. Ale je tady taková zásada: pokud voda dosahuje jako dnes pod tuhle pěšinku, nepřeváží se," řekl Václav Prošek.