Vztahy mezi mužem a ženou zaměstnávají naši mysl od pradávna, ale úhly pohledu, jakými se na tyto vztahy díváme, jsou vždy ovlivněny kontextem doby a všech vlivů, které do vztahu mezi mužem a ženou vstupují… Právě tak začíná zpráva doktorky Marcely Škábové, ředitelky rakovnické Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zpráva, kterou vypracovala u příležitosti konference v rámci Národního týdne manželství, jež se konala minulý týden v Praze.

Marcela Škábová dále, už při osobním setkání, zdůraznila: „Manželství má pro lidi stále velkou hodnotu, svědčí o tom i postoje klientů, jejichž manželství je v krizi a oni se snaží udělat maximum pro jeho zachování. Dále o jeho hodnotách svědčí i dlouhý průběh takzvaného psychického rozvodu, ve kterém se rozvedení partneři vypořádávají s krachem svého manželství a prožívají to jako vážnou ztrátu, neboť pro ně mělo manželství svou důležitou hodnotu.“

Mýty

V průběhu své pětadvacetileté činnosti si rakovnická poradna každoročně vede statistiku klientely a pořadí důvodů, se kterými se na ni lidé obracejí.

„Ze statistiky jednoznačně vyplývá, že našimi klienty jsou lidé, kteří velmi často pocházejí z úplných rodin, kde fungovalo normální uspořádání a soužití. Z hlediska populace nijak nevybočují z běžného způsobu života. Opravují se tak mýty, které bývají s klientelou poraden spojovány, například že je to instituce, která pracuje pouze s blázny, lidmi nenormálními, nemocnými, a že to bývají většinou osoby, které pocházejí z rozvrácených rodin a žijí na okraji společnosti,“ zdůraznila Marcela Škábová.

Z celkového počtu případů vedených v poradně v roce 2009 je 73 procent klientů z úplné vlastní rodiny, 15 procent klientů z neúplné rodiny a 1 procento z úplné nevlastní rodiny. „Převážná většina našich klientů uvedla dobré vztahy mezi rodiči. I tento údaj poopravuje mýtus, že problémy v soužití mají především jedinci, kteří ve své původní rodině zažili nesoulad mezi vlastními rodiči,“ doplnila Marcela Škábová s tím, že vztahy rodičů, které jako děti vnímáme jako samozřejmou součást své dětské reality, nejsme zpočátku schopni posoudit.

Rodina

Teprve s přibývajícím věkem a narůstajícími vědomostmi a zkušenostmi začínáme některým situacím lépe rozumět a vědomě se rozhodujeme, zda vzor svých rodičů budeme či nebudeme následovat. I v dospělém věku máme tendenci se ve svých vzpomínkách k modelu rodinného soužití vracet ve své rodině. Někdy si ani neuvědomujeme, jak blízko jsme postojům a názorům našich rodičů, které jsou uloženy v našich myslích.

Hodnocení vztahu rodičů jejich dětmi (i dospělými) nemusí odpovídat tomu, jak vztah hodnotí sami rodiče. „Lidé, kteří mají vlastní zkušenost s konfliktními vztahy či dysfunkční rodinou, často neměli možnost vidět u vlastních rodičů vstřícný přístup a naučit se mu. Bohužel zde nedocházelo k oboustranně přijatelnému kompromisu, ale často jedna strana prosazuje své zájmy na úkor druhého. Takoví lidé vlastně nezažili dobrý vztah, a tak ho ani neočekávají, často vnímají vstřícnost druhého jako naivitu, kterou nejenže neopětují, ale někdy ji i využijí ve svůj prospěch. Nebo po dobrém vztahu touží tak silně, že svou představu o ideálním soužití mají tendenci prosazovat za každou cenu,“ zdůraznila dále Marcela Škábová.

A pokračovala, že lidé, kteří vyrůstali v rodinách, kde panoval klid, pohoda a vzájemné porozumění a podpora, jsou dobře připraveni pro klidný rodinný život. Mohou však mít i mylnou představu, že všichni lidé mají mít zájem na udržování dobrých vztahů a nepředpokládají, že by někdo mohl mít špatné zkušenosti nebo špatné úmysly, a pak se mohou cítit zaskočeni neochotou druhých vycházet si vzájemně vstříc.

„Hodnocení vztahu mezi rodiči klienta nám může napovědět, jaký druh zkušeností klient mohl ve své původní rodině získat a co ho může při řešení problémů v jeho vlastní rodině ovlivňovat,“ zdůraznila ještě Marcela Škábová.