Jaké byly první krůčky k „dnešnímu“ Pavoučku?
Dalo by se říci, že jsme začínali jen jako třídní sboreček. Po studiu jsem začínala učit na Základní škole ve Slabcích a tam už jsem s tím nápadem trochu laškovala. Na 3. ZŠ jsme pak jednou obcházeli třídy s besídkou, která slavila, díky zapojení pohybu a dramatizace, u dětí obrovský úspěch, a tak jsem se rozhodla v tom pokračovat.

Vybírala jste na začátku děti z celé školy?
Začínala jsem tyhle představení dělat jen se svojí třídou, potom mi ale vedení školy nabídlo, jestli si nechci založit kroužek. Ten jsem založila, a existuje už asi patnáct let.

Po celou dobu jste vedla sbor sama?
Jen jeden až dva roky mi pomáhala paní učitelka Čiháková, která si potom založila svůj kroužek aerobiku.
Pořád tu mluvíme o školním sboru. Dnes je Pavouček ale znám víc, než bývá zvykem na školní sbor.

Co vám dalo impuls k tomu ho víc prosazovat?
Možná to byla shoda okolností a náhod, ale sešla se děcka, která do toho byla hodně zapálená. Každopádně byly děti pěvecky velmi zdatné a to nás asi přimělo k tomu, že jsme si i víc troufli. Důležitá byla spolupráce s Dagmar Pavlíčkovou v Roztocké Soukromé hudební škole, kde jejich hudební soubor nacvičoval Princeznu ze mlejna, a paní Pavlíčková nás požádala, jestli bychom jim nepomohli. Pak jsme díky tomu byli i na vystoupení v Ostravě.

A co se týče úspěchů v soutěžích?
Hodně nám pomohla účast na krajských soutěžích v Praze. Musím říct, že poprvé jsme jeli Krajskou pěveckou soutěž sborů s malou dušičkou, byli jsme tam naprosto neznámí, a navíc jsme měli vystoupit hned jako první. Ale děti to skvěle ustály a umístily se ve zlatém pásmu, což byl obrovský úspěch, nehledě na to, že v tomto roce do soutěže spadal i Praha.

Základem úspěchu Pavoučku je nesporný talent dětí, ale také velká dřina. Co bývá při cvičení nejtěžší?
Někdy je velice těžké donutit děti k takovým věcem jako jsou dynamika, koncovky nebo sykavky. Zpívají rády, a mnohé mají velký talent, ale chce to, jak se říká, dril. Bez něj to už na soutěžích tohoto typu nejde, protože porotci bývají přísní, a hlavně jsou to odborníci.

Na jaké úspěchy Pavoučku jste nevíc hrdá?
Myslím, že největší slávu nám přinesla pásma s čerty, masopustní pásma, jarní pásma a další, se kterými jsme vystupovali v Rakovníku i po okrese. O těch hodně lidí ví. Abych ale řekla pravdu, nejvíc si cením právě soutěží, protože se tam už sejdou sbory na vysoké úrovni. Vloni jsme se třeba v Praze zúčastnily celostátní soutěže Zahrada písní, kde jsme získali bronzové pásmo, což je, myslím, skutečně úspěch.
Je třeba dodat, že paní Jana Štenglová dává Pavoučku všechno. Čas, chuť i sílu. Jak sama řekla, je velice vděčná za velikou ochotu své rodiny, která ji vždycky podporovala a podporuje.

Díky svému úsilí vyzdvihla školní sbor mezi středočeskou elitu, a protože nápadů má více než dost, můžeme si být jisti, že o Pavoučku určitě zase brzy uslyšíme. Pokud chcete zažít typickou atmosféru jeho vystoupení, můžete se na něj přijít podívat třeba hned v pátek od tří hodin v Domu dětí a mládeže, kde vystupuje v rámci slavnostního vyhlašování vítězů literární soutěže Tmavomodrý svět, pořádané svazkem měst a obcí Rakovnicka.

Autor: Petronila Horníková