Chvilka nejistoty, zda vyrazíme od nádraží nebo sokolovny, ale sokolovna nakonec zvítězila a před pátou nedělní se tu všichni poprvé vidíme. Kantoři, podnikatelé, muzikanti, výtvarníci, pár nás důchodců a pochopitelně pracovníci pořádajícího Muzea TGM v čele s panem ředitelem Františkem Povolným. A taky novostrašecký zlatník Karel Roflík, vedle kterého jsem získal místo. Autobus vybaven WC, ten použít jen v situaci krajní nouze, šoféři kníratí sympaťáci. Ani jeden není Karel a o podšálcích taky nepadne ani slovo. Dokonce třikrát uvaří párky, o pivu, minerálce, čaji, kávě, čokoládě nemluvě. Ceny mírné a české. Také inženýrka Zuzana Smoradová, drobná blondýnka, nenechává nikoho na pochybách, že jsme v rukou odborníka. Rozdá mapky navštívených míst a informace cestou dávkuje s citem, žádné nadbytečné trápení mikrofonu.

První chrám a nocleh

Projíždíme osiřelou hranicí v Rozvadově a do Remeše (Reims) nás čeká 880 kilometrů. Záchody na německých čerpadlech a odpočívkách mají specialitu - automaty. Vhodíš půl eura, jsi vpuštěn a navíc obdržíš v částce padesáti centů kupon. Ten ti následně strhnou z útraty v přilehlém občerstvení. A tak, třebaže nic nepotřebuješ, něco koupíš, přece jim ten padesátník nenecháš.

Také přejezd z Německa do Francie poznáš jen podle hvězdičkami ověnčené modré cedule a nápisu France. Je půl druhé. V nádherné gotické katedrále Notre-Dame de Reims kdysi korunovali francouzské krále, teď jí procházíme my. Jedna z vitráží je dokonce dílem malíře Marca Chagalla, čerstvé květiny zdobí sochu bojovnice Jany z Arcu. Jsme v kraji Champagne, výlohy nabízejí neskutečné množství skutečného šampaňského, kavárničky zvou k posezení. Příště rozhodně, až ještě drobet ztvrdne koruna.

Nocležíme v jednom z hotelů F-1 (Formule jedna). Jsou při silnici, praktické, levné (34 euro pokoj), jen pro tři chlapy trochu těsné. Dva (tedy já a pan Polívka) spí na manželské posteli pod společnou širokou přikrývkou, zatímco zlatník Karel se sice s nikým o deku nedělí, zato každý večer šplhá na palandu a čeká ho ještě nemilý úkon. Tyhle hotýlky nejsou na plné obsazení patrně navyklé, takže si musí ještě postýlku a polštář často povlíct a v recepci vyžádat chybějící ručník. Žbrblá, že by měl mít v roli pokojské slevu, ale nakonec je rád, že se na něj v noci nikdo nemůže nakulit, zachrápat do uší, že je nahoře svým pánem.

Nefasujeme klíče ani odemykací kartičky, stačí si zapamatovat dvě čísla. Pokoje a kód. Naše trojka tentokrát vyfasovala komnatu 135 a na číselníku vedle dveří ještě musíme namačkat 351393. Záchody a sprchy na chodbě, a tak v noci za úlevou vycházejí z pokojů podivné postavy pyžamech a košilkách. V ruce drží papírek nebo notýsek s číslem, jedna paní učitelka má pro jistotu číslo vyvedené fixou na ruce, to abychom se dostali nazpět do pokoje. Ti, co si věří, šestičíslí tiše přeříkávají.

Noční trajekt do Newhavenu

Ráno. Nastává tlačenice u umyvadel, sprch a WC. U obou posledně jmenovaných musíš ještě vyčkat zeleného světýlka, protože po každém návštěvníkovi se tato zařízení automaticky desinfikují a provoňují a po tu dobu brání vstupu barva červená. Snídaně jsou po celou dobu samoobslužné a takzvaně kontinentální. Tence nakrájené toustové chleby a permanentně rozpálený topinkovač, máslo, jam, cerálie, káva, čaj, mléko, džusy, ve Francii ještě bagety, v Londýně jablíčka a mandarinky. Protože je nás hodně, jde střídavě jedna půlka autobusu dřív, druhá už se sbalenými věcmi následuje.

Návštěva další katedrály zasvěcené Panně Marii (13. století, výška 112 metrů), tentokrát v Amiens. Jde o největší francouzský chrám (200 000 m2) a snad i v Evropě. Obdivujeme především vnitřní dřevořezby a vnější filigránskou kamenickou práci. Právě tady se měl svatý Martin rozdělit o svůj plášť se žebrákem a jedna z kaplí prý kdysi opečovávala hlavu Jana Křtitele.
Projíždíme Normandií, míříme k přístavu a kanálu La Manche, čeká nás nalodění na trajekt do Anglie. Stavíme ještě v Étretatu, protože, jak je známo, chceš-li někomu ukázat moře, zavez ho do Étretatu neboli Sloního chobotu. Průpovídka nelže. Moře čisté, paní Zuzana neodolá a šup do plavek a do vody, ale následovníků získá jen pár. Ostatní se alespoň pokusí vyškrábat na některý ze 70metrových křídových útesů (na jednom z nich ční památník letcům, kteří zahynuli za poslední světové války). Mořem okulacené kamínky lákají k odnesení. Malíře Courbeta, Maneta, ale také našeho Trampotu nebo Kremličku tu už nepotkáme, zato snad každý fascinovaně upírá oči na monitor svého foťáčku a tiskne a mačká.

V přístavu v Le Havre stojíme už před devátou večerní. Jsme první a máme čas se přístavem projít. Odplouváme ve 22.30. Náš nový moderní trajekt už kotví, motory v provozu, jinak klid. Být první v tomto případě ale neznamená žádnou výhru. Vpravo vedle nás se postupně řadí osobní automobily, vlevo tiráky. Ty se uvnitř v podpalubí otáčejí, protože se ráno vyjíždí tou samou stranou. Po nich se dávají do pohybu osobní automobily, mezi nimi i několik veteránů, a náš autobus, tenhle večer jediný, dostává pokyn k vjezdu jako poslední, skoro ve 22.15.
Kajuty pro čtyři, ubytování v šestém patře. Konečně vlastní postel, i když jen na pár hodin. Kajuta má také sprchu a umyvadlo. O poschodí výš čeká už jen paluba a zatažené nebe.

Odplouváme přesně. Tma. Loď majestátně rozráží vlny, nalevo v dáli svítí světla pobřeží. Postupně se nad mořem scházíme skoro všichni. Zkoušíme fotit. Noc klidná, jen něco, možná vítr, buší v intervalech do stropu. Amplion v kajutě budí v pět. V 6.30 (u nás je už půl osmé) přistáváme. Snídaně se nepodává a jako jediní, tentokráte první, do přístavu v Portsmouth naším autobusem vycouváváme. Taky se poprvé a naposled na naší cestě objeví pohraniční úředník a odebere ke kontrole pasy.

Útesy sebevrahů

Bože, jedeme vlevo, chce se vykřiknout po pár metrech jízdy, ale ono je to tak správně. Oba řidiči mi potvrdili, že chvíli na to myslet musí, a pak už to prý ani nepřijde. Počasí se střídá, ale i když prší, na silnici se s rozsvícenými reflektory téměř nepotkáš.
Číslice u názvů měst (cedule jsou umístěny vlevo) znamenají míle (1,6 km), pinta je 0,6 litru a libra v obchodě váží 450 gramů.
Baráčky z červených cihel, hotely, letoviska, sen anglických důchodců prožít právě tady závěr života, to je město Eastborn. Znají ho také tenisté, kteří se zde připravují na Wimbledon. Ale stačí odjet pár kilometrů odtud, kam se teď náš autobus šplhá k strmým útesům spadajícím do moře, a turista kromě uchvacujícího pohledu do hloubky a na moře nalezne i několik křížků, jak je známe z okrajů našich silnic. Nejde jen o nešťastné pády, právě stojíme na druhém nejoblíbenějším místě sebevrahů na světě. Na Beachy Head byl také kdysi rozprášen popel Bedřicha Engelse.

Město Brighton a další slogan: Pokud se nezabavíš zde, pak v Británii už nikde jinde. Jsme upozorněni, že se vystupuje do vozovky. Jeden z řidičů nás proto svým tělem zabezpečuje před anglickými jedoucími kolegy a vylézáme obezřetně pouze předním východem. Čeká nás procházka a ohromné mořské akvárium a také extravagantní královský pavilon s věžičkami, kupolemi a minarety. Tam už nejdu a raději splynu s anglickou ulicí a uličkami. Karla přitahují krámky se zlatnickými výrobky, jak jinak. Narazíme na park. Trávník obsazený sedícími a ležícími postavami. Pro nás nezvyk, v Británii včetně Londýna všední obrázek, několik zpívajících kytaristů snažících se o přivýdělek.
Nocležíme v Southangtonu, odkud kdysi vyplul Titanic, pro změnu v hotelu ETAP. Karel je sice zase bez ručníku a povlečení, do pokoje však přibyla sprcha a záchod. O večeři se musíme po celý zájezd postarat sami nebo si na ni někam zajít. Ale, pánové, řekněte, kdo na to má.
Produkty by byly, horší je to s elektrickou zásuvkou, kterou si ve Velké Británii opravdu, ale opravdu vyrobili po svém. Navíc bývá usazena vedle televize ve výši očí. Můj spoluspící pan Polívka je sice vybaven redukcí, ale zase do ní nepasuje naše zástrčka. České ručičky si pochopitelně poradí, kdo by se taky tahal s rychlovarnou konvicí a pytlíky polívek zbytečně? Jenomže, ksakru, co ta krátká šňůra? Nakonec se s Karlem-zlatníkem střídáme v držení konvice v prostoru. Co by taky člověk pro kus žvance neudělal. Ještě že ho nevidí ti, co zanechal doma.

Megalitický kamenný kruh Stonehenge

Na Rakovnicku se chlubíme Kounovskými kamennými řadami, Dolní Anglie láká na podivný kruh z obrovských kamenů. Nejdřív nás ale čeká katedrála s nejvyšší britskou chrámovou věží (123 m) v starobylém městečku Salisbury. Cestou do katedrály z 12. století, která skrývá knihovnu z roku 1445 a listinu svobod, vynucených roku 1215 na Janu Bezzemkovi, jsme upozorněni na šikovný obchod „Vše za libru“ (tady včetně některých potravin) a já poprvé ztrácím, v trávě hledám a u pokladny nalézám svoji čepici. V kostele „šlapou“ věžní hodiny z roku 1386 a Magna charta libertatum je psaná na pergamenu tak drobným písmem, a to byla vyhotovena ve 40 kopiích, že se nechce věřit, že ji někdo vytvořil ručně a brkem.

Ke kamennému kruhu Stonehenge nás provází déšť, někteří se proto spokojíme s fotkou zpod deštníku ze silnice, až ke kamenům tě pořadatelé a zábrany stejně nepustí. V Británii přijmeš vděčně, že je každé parkoviště vybaveno bezplatnými kvalitními záchody, často rozdělené nejen na gentlemen a ladies, myslí i na děti a vozíčkáře. Dokonce na pánech jsem objevil stůl pro přebalování mimin.
Přejíždíme do města s dávnou římskou historií a lázněmi, nebe se vyjasnilo. V Bathu mají zajímavý kostel, v jehož průčelí lezou po žebříku vzhůru andělé a ve městě nad řekou Avon nemají ani o pouliční muziku nouzi. Hudebníci a zpěváci se střídají po hodině a lidé si sednou kamkoliv, třeba na zem.

Dnes přespíme ve Walesu, dokonce v hlavním městě Cardiffu. Přiznám se, že Wales v mých představách figuroval na způsob Moravy v Čechách, ale kdepak. Wales má svoji hymnu, svůj jazyk, který vychází z keltštiny a ovládá ho sedmdesát procent Welšanů. Směrové tabule na silnicích jsou proto v obou jazycích, velština se učí na školách. Po stránce náboženské převládá metodistická církev, patronem si určili svatého Davida, ve znaku mají červeného draka.

Nevšední jsou i národní velšské rostliny – pórek a narcis. Oblíbený suvenýr - dřevěná lžíce. Není zdobená a masivní jako ty ruské, ale všelijak nápaditě vyřezávaná. U nás zamilovaní mládenci věnují dívce většinou prstýnek, ve Walesu je to lžíce. Dokonce by ji měl sám vytvořit, tak tomu alespoň bývalo po staletí. Dnes možná stačí zajít do obchodu s dárky a tu nejhezčí vybrat a koupit. Mají jich tu desítky.
I následník britského trůnu se hned po narození stává automaticky princem z Walesu. Tahle tradice vznikla kdysi ze strany krále tak trochu s anglickým humorem, lišácky. Velšané se s Angličany totiž moc nemusí. A tak když jim král jako panovníka nabídl někoho, kdo se ve Walesu narodil a neumí ani slovo anglicky, byli jednohlasně pro. Netušili, že králi se právě v té době ve Walesu narodil syn, který pochopitelně ještě anglicky nemluvil. Souhlas už se vzít nazpět nedal, ale od té doby mají Velšané v královské rodině svého prince.

Na exkurzi v palírně whisky

Den pátý. Velšská whisky je známa od 4. století a my hned zrána míříme do současné jediné velšské palírny, asi 50 kilometrů od Cardiffu. Na slavnou tradici navázala 14. září 2000 a při jejím uvedení do provozu pochopitelně nechyběl ani princ z Walesu Charles.
Provází sám pan ředitel a hned v úvodu se s hrdostí pochlubí, že se právě vrátil z Londýna, kam byl pozván na recepci ke královně a byl od ní vzdálen právě tak daleko, jako je teď od nás.

Výroba whisky začíná destilací směsi vody a sladu. Následují sudy vypálené černým uhlím, kde whisky zraje, dubové sudy provoněné Madeirou… Osm let tak whisky přibírá různé vůně a chutě, až konečně nastoupí „očichávač“ a povolí přelití do lahví.
Dotazů je spousta, však máme mezi sebou cukrovarnického odborníka inženýra Šimůnka, ale všechno jsme se asi stejně nedozvěděli. Paní Zuzana překládá senzačně. Tolik odborných anglických názvů, s nimiž si musí poradit, čepici dolů.

A je tu zlatý bod programu. Každý u vchodu obdržel dva lístečky a teď dostáváme na vybranou: Buď si za ně odneseme lahvinku velšské whisky, nebo si za každý lísteček jeden z druhů whisky ochutnáme. Zároveň pan ředitel předvede, jak si s whisky počínat. Nejprve zakryje sklenku rukou a v dlaních zahřeje, pak nasaje jednou dírkou a ještě druhou… S vodou opatrně, a když už, tak jen několik kapek.
„To je dnes má první,“ řekne ještě pan ředitel a smočí ret.

Vracíme se do Cardiffu, kdysi významného přístavu vyvážejícího uhlí a železnou rudu. Tři sta tisíc obyvatel, univerzita, muzeum a největší stadion ve Velké Británii pro 74 500 sedících diváků. Když prší, a tady prší často, uzavře se nad ním střecha, prý za pár minut. Je tu také hrad, renovované sídlo z 13. století, do kterého šlapeme kolem ohrazení parku, přes nějž vylézají nejrůznější zvířata. Jako by z parku utíkala a před skokem do ulice zkameněla. Široké prostranství uvnitř hradeb bývalo kdysi svědky turnajů, ale samotný interiér mě množstvím nabídnutých prostor trochu zklamal. Zato město, na nějž máme část odpoledne, nikoliv. Pěší zóna nabízí směsici národností, skupina mladých Japonců zpívá a recituje a ještě vše provází pohybem. Začíná pršet, stojan s deštníky (Vše za libru) je za pár minut prázdný a mě začínají zlobit průdušky. Ještě aby mě v autobuse začali podezírat z prasečí chřipky!

Nazpět k autobusu musím zámeckým parkem. Jak je mým zvykem, když jdu v houfu, moc si nevšímám, kudy a kam se jde, a tak jsem při cestě nazpět most, který jsme před pár hodinami přecházeli, s klidem o dost metrů přešel. Prší, nikde živáčka, parkoviště v nedohlednu. Vytáčím číslo průvodkyně, ale zrada. Jen hlasatelka mi něco vysvětluje anglicky. Konečně chodec, zastavuji muže tmavé pleti. „Excuse me, coach bus, parking, pleas?“ zkouším vyhrabat zbytky angličtiny. Zní to asi jako mayovské „Massa, Bob moc smrdět“, ale co nadělám. Ukazuje, že se mám vrátit a jít rovně. Most zavrhuje. Nějak se mi to nepozdává. Mladá paní, kterou pro jistotu stavím opodál, mě ale na most směruje a má pravdu. Stojí tu náš bílý autokárek, stojí, čeká a párky s českým chlebíčkem báječně i v dešti voní. Večer se chvíli díváme na televizi, zajímá nás hlavně počasí. Nic moc. Zarazí ovšem reportážní záběry z ulic, škol nebo úřadů. Když obličeje, tak rozmazané, divák se musí spokojit s nohami a botami lidí. Ty jsou snímány ostře. Tohle snad ČT v nejbližší době nepřebere.

Směr Anglie

Prší a je větrno, s deštníky to dělá divy, s oblečením účastníků zájezdu rovněž. Přesto statečně prolézáme mohutnou pevností u městečka Chepstow nad řekou Wye. Je právě odliv a několik rybářských lodí se skoro ocitá na suchu, musí si počkat. Naštěstí přeháňky nemívají dlouhé trvání. Římané tu sídlili už před naším letopočtem a hrad z roku 1067 je nejstarším v celé Británii. Za městem si ještě vyfotíme známé dostihové závodiště. V oblibě tu prý jsou i závody chrtů.

Cestou do britské metropole pochopitelně nemůžeme minout největší obydlený královský hrad na světě – Windsor. Fotografovat se nesmí, o to víc se díváme. Je opravdu na co. Miniaturní palác pro malou královnu, nejvyšší státní vyznamenání Podvazkový řád s heslem „Hanba tomu, kdo na zlé myslí“, Karel doluje z futrálu na šperkařské detaily brýle, nádherně vyzdobené sály, královská ložnice, velkoplošné promítání dnů, kdy hrad ožije přítomností královny a diplomatického sboru, královská garda, katedrála s hrobkami panovníků, prostě jeden z vrcholů zájezdu. Míjíme londýnské letiště Heathrow a netušíme, že si ho ještě užijeme. Bydlíme kousek od něho po tři noci a každou minutu a půl přes nás některý z těch dopravních kolosů jde na přistání. Okna naštěstí báječně těsní.

Londýn

Ony dva dny Londýn jsou asi málo, nejstarší světové metro nebo voskové figuríny Madame Tussaud´s se mi navštívit nepodařilo, zato jsem Londýn třikrát autobusem projel, viděl Westminster (parlament) a známou stometrovou věž s hodinami (8 metrů průměr) a zvonem Big Benem, obří ruské kolo neboli Londýnské oko, Westminsterské opatství, slavné místo korunovace i posledního odpočinku králů, a nejen jich. Pochováni jsou tu například také Newton a Darwin. Ke vstupence dostaneš plánek a hlasového průvodce (český není, tož dejte ruský). Na plánku vyhledáš číslo místa, kde právě stojíš, stejné numero stiskneš na průvodci, co víc si přát.

Záchod v podchodu v historické části poprvé porušuje bezplatné použití, automat za vyčurání spolkne polovinu libry. Mraky lidí, skupin dětí, každá s jinak zbarvenými ruksáčky. Jsou jich plné křižovatky a pochopitelně trávníky. Průvodkyně upozorňuje na seniory v nejrůznějších uniformách a zařazeních. Tu pomáhají přes přechod školákům, tu dirigují lidi před vchody k památkám. Tak, dobrovolně, většinou pro dobrý pocit, že ještě mohu pomoci, být nějak potřební.

Už víme, kde šijí celebrity, kde sídlí Scotland Yard a kluby pro vyvolené, kde má sídlo premiér, jak vypadá Buckinghamský palác, potleskem jsou odměněny paní Zuzanou přednesené postřehy Karla Čapka. Těžko Angličany, zdejší jídlo a Londýn definovat výstižněji.
Odpoledne ještě navštívíme náměstí Trafalgar Square a máme rozchod. Na výběr Národní galerie a muzeum, vstupy zdarma a lidi všeho věku a ras toho náležitě využívají. Táhne mě to do Národní galerie a právě tam někde u Goghových slunečnic přicházím o čepici podruhé, tentokrát už nadobro. Ještě že mě v ní naposledy Karel na náměstí vyfotografoval.

Na náměstí je s přibývajícím časem stále živěji. Nějaká dívka se nechala transportérem vynést na vyvýšený podstavec a něco hodinu lidem říká, recituje, zpívá. A lidé jen tak sedí, dívají se, klábosí, drápají se na sochy lvů, kolem se prodírají dvoupatrové autobusy, je tu živo. Ještě společná procházka Čínským Městem, nahlédnutí do míst s nejrůznějšími atrakcemi a návrat do hotelu u letiště.

Druhý den začínáme návštěvou chrámu sv. Pavla. Máme štěstí. Je neděle, neplatíme, víme už, kde byli oddáni princ Charles a Diana. Projdeme se kolem repliky divadla, kde působil William Shakespeare, navštívíme korunovační klenoty, zbrojnici Jindřicha VIII. i místo poprav v pevnosti Tower. Úsměvní jsou venkovní pořadatelé, všichni v červených uniformách s královniným monogramem na hrudi, přitom se ještě elegantně opírají o nezbytný deštník. Ještě fotečku před nepominutelným Tower Bridge (most), procházka kolem doků pro plachetnice.

Provoz houstne, moře stejných malých všude proklouznuvších černých taxiků a londýnská specialita, červené poschoďové autobusy. Chtěli je zrušit, ale zmodernizované zůstanou, k Londýnu patří. Františka Povolného a zájemce o vojenské muzeum teď rychle vysazujeme, zatímco my, co jsme spíše humanitního zaměření, jedeme kolem rušného Hyde Parku dál. Máme na vybranou snad ze čtyř muzeí, z nichž každé by si na řádnou prohlídku vyžádalo nejméně dva dny.

Nakouknu do přírodovědného s dlouhatánskou kostrou dinosaura a praještěry, se spoustou drahých kamenů a valounů zlata a ještě se přesunu do muzea technického. V 18.00 už ale stojím na místě, kde nás má autobus připojit k již nabraným „válečníkům“.
Je čtvrt, je půl, a nic. Pak telefonát, uvízli v dopravní zácpě. Nepříjemný studený vítr, ale nakonec se autobus přeci objeví a nás čeká poslední londýnská noc a předposlední polívka. Brokolicová a hovězí.

Do tunelu a Belgie

Ráno všechno nacpat do autobusu. Projíždíme naposledy napříč celým Londýnem, míjíme Temži a zajíždíme do Cantebury. Poslední kouzelné anglické městečko, poslední chrám. Založil ho svatý Augustin, který sem přichází roku 597. Chrám budují v letech 1070 – 1077. O sto let později tu zavraždí arcibiskupa, svatého Thomase Becketa (1170). V místě, kde se to stalo, stojí oltář, kde byl pohřben, rozžehnuta velká svíce. Chrám má několik přístupných pater pro chrámový sbor, ale především podzemní rozsáhlou zachovalou románskou kryptu, jakýsi chrám pod chrámem. Dávám si závazek. Ty Canteburské povídky si teď konečně vytáhnu z knihovny a přečtu.

Ve Folkenstone u průplavu jsme přesně před druhou odpolední. Řadíme se za poslední autobus, najíždíme do krytého vagonu. Každý z autobusů má svoji žlutě vymalovanou kóji. Pod moře se vydáváme ve 14.25. Nad námi 40 metrů horniny a voda. Čas na kafíčko, na cigaretu ne. Fotit jen bez blesku. Vidět není pochopitelně nic, jen prostora s autobusem. Vlak se v tichosti řítí tunelem. Ve 14.55 jsme ve Francii, v Calais. Vlastně je už v 15.55 našeho času. V 16.30 překračujeme hranice Belgie. Objíždíme Brusel, ze známého Atomia v dáli zahlédneme nejvyšší stříbřitou kouli. Spíme v Liége, Lutychu. Karel opět nemá ručník. Zapamatovat si musíme pokoj číslo 308 a kód 565635.

Belgie slaví státní svátek, druhý den za ranní procházky se setkáme se spícím, naprosto vylidněným městem. Když chceme zakřičet – ejhle, člověk! - zjistíme, že jde o jednoho z našich řidičů. Jak vypadají Lutyšané, fakt nemohu sloužit. Vím jen, že je to univerzitní město, roku 705 tu byl založen klášter, studoval zde Kosmas, byl už francouzský a holandský. V současnosti největší belgický říční přístav.

Směr domů

V Německu stavíme u Aachenu na parkovišti. Konečně chrupavá žemle, zeleninový salát a jablko za euro. Čím víc se blížíme k Rozvadovu, tím přibývají telefonáty a člověk si uvědomí, jak nic tak nepotěší jako cizí trápení. Malý příklad. Tos ty? Co barák? Je celej? (smích sousedů volajícího) Tak jsme nevyhořeli? (směje se půl autobusu) Cože, v nemocnici? Na motorce? Ona je ještě u nás doma? (smích otřásá autobusem)

Je čas na malou rekapitulaci, vždyť kromě ztráty mé u účastníků už populární čepice a deštníku, který zůstal na londýnském záchodě, ale já se pro něj vrátil, vezu tentokrát všechno. Ještě teď mám před očima ten úlevný úsměv člověka, co na otevření kabinky čekal a přešlapoval za mnou. Já ale jen vítězoslavně sáhl za dveře, z věšáku čapl deštník a pelášil k autobusu. Nikdo ani moc nenadával. Vždyť být v Londýně bez deštníku…

Trošku nás mrzelo, že až na Londýn a opatství Bath neměli nikde žádný materiál v češtině. Ještě že jsem se pilně učil rusky. Vstupné od 3,50 v palírně whisky po 13,95 ve Windsoru (liber). Někde ale měli slevy pro důchodce, jinde vzali na milost celou skupinu. Kdo absolvoval všechno beze slev, dal za pokoukání něco přes 70 liber. Doma jsme kolem deváté. Na mé průdušky žena reaguje slovy: „Nepřivezl jsi náhodou prasečí chřipku? Víš, kolik jí teď v Londýně řádí? Zítra půjdeš na krev.“

AUTOR: Ivo Mička