Ti, kteří ukončili školní docházku na místní základní škole v roce devatenáct set šedesát čtyři. Šedesátku by jim rozhodně nikdo nehádal.

Obřad

Nejprve vládl v obřadní místnosti klid a možná i trochu napětí. Místostarosta Jaroslav Hlína všechny mile přivítal a seznámil je s novinkami ve městě. Pro některé nic nového, jiní však byli mile překvapeni změnami ve městě a kusem odvedené práce od doby, kdy opustili školní lavice. Pak už byl každý vyvolán jako k tabuli, aby převzal upomínkový list s tablem současných fotografií spolužáků a z rukou místostarosty pamětní plaketu města.

Po oficiálním obřadu spadlo z přítomných napětí a síň ožila příjemným cvrkotem. Vážení občané se postupně proměňovali ve třídu spolužáků jako před lety. Kamarádky si ukazovaly na fotografiích známé tváře a sdělovaly si, koho kam vítr odvál. Chlapi se jistě probírali svými životními úspěchy.

Slavnost skončila, ale spolužáci se ještě nerozutekli. Přesunuli se do své staré známé základky. Tam je přivítal ředitel Stanislav Hajný v bývalé učebně přírodopisu. Tu ale nikdo rozhodně nepoznal. Všichni se rozesadili do nových lavic v prosvětlené učebně.

Na házení houbou v této třídě si už spolužáci tedy jen zavzpomínali. Do očí jim padla interaktivní tabule. Její funkci předvedl sám ředitel. Potom samozřejmě všechny provedl po celé škole a seznámil s novinkami. Co si ještě spolužáci nestačili říci, to si dopověděli při společném obědě v místní restauraci.

Tradice

Sraz šedesátiletých pořádá městský úřad o své posvícení už od roku devatenáct set osmdesát. Spolužáci se ale musí vyhledat sami. Přípravy na ten letošní sraz začaly koncem června. Rozeslaly se pozvánky se žádostí o fotografii na tablo. Hlavou toho všeho byla Jaroslava Šebková. Pomáhali jí Zdeněk Poncr, Marcela Neustupová, Jitka Charvátová a Jana Frolíková.

Jaroslava Šebková vysvětlila: „Poprvé jsme se ze základní školy sešli až po čtyřiceti letech, díky tady tomu srazu. Právě před pěti lety jsme si udělali takovou generálku, abychom se vůbec našli.“ Celkem se přihlásilo třicet čtyři spolužáků, přijelo jich třicet dva.

Bylo zajímavé sledovat, kam až se lidé rozprchli. Někteří se odstěhovali až na Slovensko, ale odtud nakonec nikdo nedorazil. Nejdál to sem měla z Kuřimi Naďa Křížová a z Králíků Miroslav Hes.

Po srazu šedesátiletých většina tříd naváže na hezkou tradici a scházejí se pak rok, co rok. „Čím jsou lidé starší, tím je to k sobě více táhne. Třída mojí maminky se sešla ještě před dvěma roky,“ uzavírá Šebková.