Třicet českých politiků a členů vlády prý zanedlouho zazpívá Rybovu „Vánoční mši“.


A proč ne?
Otázka zdá se zcela zbytečná. V zemi, kde dle slov bývalého presidenta Antonína Novotného, jimž v několika posledních letech bohužel nezbývá než stále častěji dávat za pravdu, „je možné i nemožné“, je také zcela marné chtít se dozvědět skutečnou příčinu dění a událostí. Pokud vůbec nějaký důvod, o míře rozumu ani nemluvě, k této nejnovější politicko-kulturní akci existuje.
Máme „Zpěv míru“ a jeho slavné recitátory. Máme „Zpěvy páteční“ i zpívající fontány. Máme zpívající právníky, elektrikáře i učitelky. Proč tedy ne také politiky…? Lidé budou mít zase o čem hovořit, možná to národ na nějaký čas opět rozdělí. A tak možná na pár hodin či dnů zapomeneme na neviditelně i viditelně se šířící finanční krizi.


Co když ale právě teď je na místě nesmělá, leč naléhavá otázka:

„A proč ano?“
Za zeptání, jak známo, nic nedáme, ovšem rozumné odpovědi se od těchto samozvaných pěvců, stejně jako na drtivou většinu jiných, a mnohem závažnějších otázek týkajících se života a smrti naší společnosti, pravděpodobně nedočkáme. A pokud přece jen, bude to ona osvědčená, stará známá píseň. Ta „jejich“, již mají za jedinou, nesoucí se k nám všem a ke každému jednotlivě. Ona „neckářovsky“ osvědčená: „Já ti zabrnkám…“
Nevím, co dobrého z jejich předvánočního zpěvu vzejde. Snad jen pokrm pro denní tisk včetně bulváru, jenž tiše vyšumí jak nedopité šampaňské posledních hodin tohoto ne příliš radostného roku. Nezbývá než kochat se nadějí, že převážná většina „mistrů pěvců politických“ po zajisté nezapomenutelném uměleckém zážitku, opojeni svojí dokonalostí a snadným úspěchem, opustí svá politická bydla a střemhlav se vrhnou do víru šoubyznysu. Na jedné straně se, pravda, značně přitíží již tak přetížené a milióny zbytečných tónů předimenzované hudebně-pěvecké scéně, na straně druhé by nám, prostým občanům, jejich rozhodnutí mohlo přinést neskutečnou úlevu.


Přesto se nelze zbavit obavy, že ani potom se nic moc nezmění. Nepochybně se velmi rychle najdou jiné ochotní ruční výrobci obuvi, kteří zavětří životní šanci a velice rychle opustí nepohodlný verpánek, aby jej se špatně skrývanou radostí vyměnili za pohodlné, anatomicky tvarované křeslo ve všech možných komorách našeho středoevropského srdce.


A co na to Jan Jakub? Nic. Ryby přece hovoří jen v pohádkách. A tak ani jemu nezbude nic jiného, než nám všem. Mlčet…

Autorka: Karla Krátká