Marcela Slavíková žije na Křivoklátsku už deset let. Z Moravy se s manželem odstěhovali po devastujících povodních. O Marii Slavíkové by se s klidem dalo říci, že ovládá devatero řemesel. Namátkou jmenujme uměleckou řezbařinu, výtvarnictví, zpěv či herectví. Dnes vám nabízíme druhou část rozhovoru s touto zajímavou osobností.
Řekněte nám něco o svém divadle jednoho herce…
Tak jako dříve jezdili trubadúři po hradech a hráli a zpívali divadlo, aby mohl ten jeden herec hrát vícero postav tak si přehazovali masky. Tímto způsobem hraji i já. Mimochodem v té době ženy divadlo nehrály. Já bych tedy neměla šanci. V loňském roce jsem absolvovala 108 představení za rok. Když jsem někde celý den, třeba v nějakém tom skanzenu, tak hraji tak dvakrát či třikrát denně. Jedno vystoupení pro rodiče a děti dělá tak hodinu. Je to docela náročný program. A večer? To vám řeknu, že padám únavou a ležím. Když je kde…
Pro mne je divák moc důležitý, je totiž pro mne spoluherec, spolu tvůrce. Mé divadlo je postaveno na tom, že se jedná o dialog. Já svým divákům nedám během představení pokoj. Nutím je k tomu, aby mě odpovídali, aby mi do toho skákali. O tom to celé je. Nejlépe si mi dělá s dětským divákem a miluji zdravotně postižené publikum. Ty jsou fantastický a pak mám moc ráda důchodce a pacienty v nemocnicích. To vše dělám zadarmo. To jsou zlatí lidé. Je radost s nimi dělat. Nejhorší jsou mateřská centra. Tam chodím nerada, protože maminky děti nechají a někde za rohem popíjejí kafíčko nebo čajíček. Děti se mi tam válí po žíněnkách, a to je na mne strašně těžké, protože ty děti nestačím uhlídat. Dvě, tři děti se mnou komunikují a zbytek si dělá své. Z toho mám vždy strach.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Prosím pánaboha, aby mě tu ještě nechal. protože bych chtěla být co nejvíce užitečná, aby to bylo k něčemu co všechno dělám.
Mám rozdělanou práci, pár scénářů. Teď právě se mi dostala do ruky nádherná věc od Petra Pithy o Anežce České a já jsem si to zdramatizovala. Jenže by to bylo dlouhé snad pětačtyřicetiminutové představení a zatím si s tím nevím vůbec rady. Udělám to, bude to dřina veliká.
Anežka Česká je žena, která opovrhla korunou královskou a vlastně založila u nás první špitál. První sociální zařízení, a to Anežský klášter. Byla to veliká osobnost našeho národa a těsně před revolucí byla zaslouženě svatořečena. V roce 2009 tomu bude deset let a kdybych tu hru dokázala do té doby připravit, tak by se to hodně hodilo. To je hra, která bude chtít diváky.
K Marcele Slavíkové se ještě vrátíme v některém z dalších vydání Rakovnického deníku.