I 108 představení dokáže během roku odehrát Marcela Slavíková z Křivoklátu. Ačkoli pochází z Moravy, na Křivoklátsku žije již deset let. Ovládá uměleckou řezbařinu, výtvarnictví, zpěv i herectví. Většina z nás ji zná z Lidového divadla Tereza, divadla jednoho herce. Dnes vám nabízíme třetí část unikátního rozhovoru.
Mohla byste nám říci něco o sobě?
Měla jsem nedávno bohudík šedesátiny. Takže su stará bába (smích). Jsem, jak už bylo řečeno, z Moravy a musím si tedy hodně dávat pozor na slovo, neboť dělám divadlo slova. Hraji i v dialektech, hraji moravské dialekty z Valašska i moravského Slovácka. Ze Slezska nehraji, neboť nemám správný přízvuk. Netroufám si. Hraji i slovensky. Loni jsme byli na východním Slovensku a bylo to nádherné. Letos se tam chystáme také. Na Evropský festival lidových řemesel v Kežmaroku. Já bych tam měla šanci uvést českou, moravskou a slovenskou baladu. Kežmarok je překrásné starobylé město. Loni jsme se tam s nimi domluvili na spolupráci, tak nám držte palce , aby nám to letos vyšlo.
Kde jste se narodila?
Já jsme se narodila v Táboře. V Čechách. Můj tatínek tam po válce narukoval na vojnu a já jsem se narodila v sedmém měsíci. Maminka pocházela z Brna a byla právě na návštěvě za tatínkem. Tatínek pocházel z Přerova. Byl lesním inženýrem, takže jsme se různě pohybovali po hájenkách po mnoha místech v republice.
Jako starší děvče jsem šla na umělecko–průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Měla jsem štěstí na výborné profesory. Vzpomínám na ně dodnes. Hradiště mě nejvíce formovalo. Tam jsem se dostala do Slováckého divadla jenom jako elév. Prodávala jsem tam programy a měla možnost vidět všechny hry. Toužila jsem po tom hrát. Dnes se snažím spojit malování a divadlo. Vyrábím i loutky.
Jak se odvíjel dále váš život po absolvování průmyslovky?
Byla jsem celý život na volné noze, ale dělala jsem všechno možné. Zpívala a tancovala s Hradišťanem, hrála divadlo s ochotníky…(smích).
Kolik vám bylo, když jste se s manželem seznámili?
Ani šestnáct let, když jsme spolu začali chodit. Po několika letech jsme se vzali. Nejprve jsem chtěla jít ještě na brněnské JAMU, ale nakonec jsem tam nešla. Otec říkal buď se vdáš a budeš mít děti, nebo budeš študovat. A měl pravdu. Manžel dostal práci ve sklárnách na Valašsku a byt. Uvázal se tam k deseti létům a já jsem se živila, jak to šlo. Malovala jsem, dělala řezbařinu. Především reliéfy i jsem absolvovala pár výstav. Pak přišel 70. a 71. rok a prověrky. Byla jsem vyhozena ze Svazu výtvarných umělců, neboť jsem nebyla ve straně a neschvalovala jsem příchod armád. Ale především jsem opět hrála divadlo, kde jsme měli hru Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša…
Říkám, Františku, to je průšvih, musíme něco dělat, a tak jsme si udělali děti (smích).
Uklidila jsem se ze scény a začali jezdit na vandry. To bylo bezvadné. Potlachy, zpívání. Co si na mně mohli komunisté vzít? My jsme vždycky byli chudí. Je dobré nemít v těchto případech žádný majetek. Všude jsme spolu s manželem tahali děti.
Držela nás hlavně historie: hrady, zříceniny. Syna jsme k tomu také nadchli. Přes sedmdesátá léta to byla těžká doba. Sice jsem dělala folklór, ale měla jsem zákaz pracovat s dětmi. Prý jsem na ně měla špatný vliv (smích).
Poslední část rozhovoru přineseme v jednom z příštích vydání Rakovnického deníku.