Hudba a především harmonika. To je velká část vašeho života.

Ano. Kdysi můj děda prodal kozu a koupil tátovi harmoniku a ten začal hrát. Mám dva sourozence. Sestru Libušku a bratra Karla a my všichni jsme se na přání rodičů učili hrát na hudební nástroje. Všem třem nám láska k muzice vydržela až do dospělosti a věnujeme se jí i profesně.

Bylo tomu tak vždy?

Asi ve třetím ročníku konzervatoře jsem měla krizi. Za to, že jsem u harmoniky vydržela, vděčím tátovi, který u mě seděl a poslouchal. Pomohlo také to, když jsme začali hrát s bráchou. On mě doprovázel na klarinet.

Jak to vše začalo?

Chodila jsem se na ni učit k Dagmar Remtové do Krušovic. To ona řekla, že si myslí, že bych zvládla konzervatoř a měla pravdu. Když jsem maturovala, tak už jsem hrála s Kampánusem a najednou jsem měla pocit, že vím, proč to dělám. Vždy jsem totiž chtěla hrát v kapele. Sólově mě to moc nebavilo.

Harmonika dnes zrovna mezi dětmi a rodiči nefrčí.

Já ji preferuji pořád, i když učím i na klávesy. Pravda je, že to je i otázka peněz. Těžko můžete rodičům zaručit, že dítě u ní vydrží. Pak je ale nemůžete nutit, aby za malou harmoniku, kterou naši kdysi koupili za pět stovek, dali dvacet tisíc korun. Řešíme to tak, že malé harmoniky začátečníkům půjčujeme ve škole. Když u ní vydrží, tak si koupí větší, která už jim zůstane na celý život. Mám otřepanou frázi, kterou požívám. Klávesy jsou výborná věc. Dítě zahraje dříve písničku, ale je to jako když hraje doživotně s metronomem. Jak se vypne elektřina, tak si už nezahraje. Kdežto harmoniku si můžete vzít všude s sebou. Třeba se nám s kapelou stalo na plese v Lánech, že byl výpadek proudu a hrála jsem já a trumpeťáci, nežli elektřina znovu naskočila.

Jak dítě ke hře na harmoniku získat a udržet?

Je to nástroj, se kterým se dá zahrát vše od vážné po populární hudbu. Má specifický, dostatečně silný zvuk. A dá se na ni hrát, aniž by bylo nutné umět zpívat. Ve škole třeba děláme to, že vozíme ke konci roku děti na různé exkurze. Třeba jsme byli v továrně v Hořovicích, kde vyrábějí akordeony a harmoniky. Nebo v Příbrami ve Dvořákově muzeu. Je fakt, že děti jezdí do světa a neví, co mají za humny. S kolegyní Bárou Polánkovou bereme soubor Perličky v přípravném týdnu třeba na Máchův a Vojtův mlýn. Byli jsme také v Jahodovém lese u Jesenice. My a moje harmonika.

Mnoho vašich žáků se harmonice stále věnuje a to je dobrá zpráva.

Ano. Třeba Jan Malý učí v Praze na konzervatoři mládež s vadami zraku. Marcel Koutecký, Ríša Svítil, Lenka Kubátová, Ruda Vávra a mnoho dalších. Jsem na ně pyšná.

Přidejte nějakou příjemnou muzikantskou vzpomínku…
Kdysi jsme se dali dohromady šestice harmonikářů. Tři učitelky a tři naši žáci: Jana Štenglová, Věra Hamousová a já. Pak naši žáci Ruda Vávra, Ondra Uher a Míša Štengl. Nezapomenutelné třeba je, když jsme hráli Černohorského čtyřhlasé fugy. Bylo to krásné.

Kromě učení ale máte i jiné aktivity…

Ráda jezdím do pečovatelských domů nebo hrát na různá setkání pro staré lidi. To je skupina, která má harmoniku ráda. Kolikrát už se stalo, že jsem zahrála písničku a oni řekli, že ji už třicet let neslyšeli.

Co posloucháte doma v soukromí?

Všechno. Podle nálady. Dělím muziku jen na tu špatnou a dobrou.

Sejdete se ještě někdy se sourozenci a věnují se vaše tři děti také muzice?

Dohromady si sourozenci moc nezahrajeme. Naposledy to bylo, když měl tatínek sedmdesátiny, a to už je hodně dávno, ale jezdím se dívat na jejich koncerty. Například v létě by měla sestra hrát sólově na harmoniku se Severočeskou filharmonií, tak jí držím palce.

A co se týká dětí, tak z těch jsou poučení posluchači, a to myslím stačí. Nechtěla jsem je do učení na hudební nástroj tlačit.