Neboť i on se tehdy dostal do středu revolučních událostí.

Jedna z kapitol je věnována Stanislavu Zárybnickému řečenému Houla, který byl tvrdým odpůrcem komunistického režimu. Smutné na jeho osudu je, že zemřel v téměř samotném počátku revolučních dnů na Rakovnicku, tedy 
11. prosince roku 1989. Bylo mu 37 let.
Tento novinář, hudební publicista, sběratel a vydavatel folkových textů, trampských samizdatů, organizátor koncertů, propagátor menšinových hudebních žánrů a velký tramp opustil Rakovničany příliš brzy.

Setkání s ním nám zprostředkovaně dopřál právě Sláva Pilík: „Já osobně jsem ho neznal. Jak ale říkají i po letech jeho kamarádi z té doby, Houlovo úmrtí tehdy bylo hodně divné." V práci mu prý říkali chartista, i když Chartu 77 nepodepsal. „Pracoval jako traťový dělník, byl to srdcem svobodný tramp. I když se ze zamilovaných Brd přestěhoval do Rakovníka a založil rodinu, brzy svou touhu po svobodě přetavil v toulání po lesích, v disent," popsal Sláva Pilík.

V knize Sametový příběh rakovnické revoluce se píše, že to byl právě on, kdo vyšperkoval rakovnickou kulturu té doby tím, co bylo buď přímo zakázané, či prostě úředníky v kultuře cíleně opomíjené. „On to byl, kdo dokázal rakovnickou hudební scénu polotajně či zcela tajně oživovat těmi muzikanty a písničkáři, kteří buď zakázáni přímo byli, nebo je rakovnická totalitní kulturní bariéra prostě nedoporučovala. A tedy ani nezvala," připomněl Sláva Pilík

Právě díky Houlovi si mohli lidé v Rakovníku poslechnout Marsyas, Mertu, Nohavicu, zhlédnout na plátně Pink Floydy. „Byl to ten, o kterém se vědělo jen mezi nejbližšími a samozřejmě mezi estébáky. Nikoli veskrze známý disident, ale pracující se stejně motivovaným úsilím a snažící se svým vlastním názorem a pravdou ovlivňovat ty, mezi kterými žil,"popsal dále Sláva Pilík.

Stanislav Zárybnický byl také mimo jiné šéfredaktorem trampského samizdatového časopisu Dým, psal povídky, básničky, písňové texty, eseje i divadelní hru. Vydal šest samizdatových sbírek. Byl také dobrovolným programovým pracovníkem Klubu mládeže v Rakovníku. V letech 1984 až 1989 zde uspořádal zhruba stovku pořadů pro tisíce návštěvníků.

Přesně měsíc před sedmnáctým listopadem odsoudil Okresní soud v Rakovníku Standu Zárybnického za protistátní činnost. „Bylo to v souvislosti s výzvou Několik vět, kterou dával lidem číst a podepisovat jako výraz odporu proti totalitě. Udal ho kolega z práce," zavzpomínal Sláva Pilík. Stanislav Zárybnický byl odsouzen do vězení nebo k peněžitému trestu ve výši čtyř tisíc korun. Na zaplacení pokuty byla mezi kamarády uspořádána sbírka. V rozhlasovém pořadu Nežádoucí texty z roku 2006 uvedl Radim Vašinka, že na jeho pokutu přispěl i Karel Kryl.
Jenže pak náhle zmizel.

„Ztratil či odevzdal život pod koly nákladního vlaku v jeho zamilovaných Brdech, na trati poblíž Čenkova," konkretizoval Sláva Pilík. Verzí o jeho smrti bylo více. „To, že ho odstranili z cesty estébáci, to v té době mohlo mnohé z nás logicky napadnout jako první, sám si vzpomínám, že jsem tomu také věřil. Ovšem ti, kteří Standu Zárybnického znali skutečně dobře, to odmítali už tenkrát," nastínil Sláva Pilík. V té době prý totiž měl dost vzácných věcí, které prý před svou smrtí rozdal.

O jeho vlastní smrti hovoří rovněž text osmiverší, které napsal. „Rovněž jeden z archivních dokumentů rakovnického Občanského fóra, který se dochoval, může svědčit o plánované smrti," poukázal Sláva Pilík.

Poslední verše:

Dvě světla s černou tlamou,
těžko mne ještě zklamou, posvítí v jedné chvíli
na cestu k mému cíli,
a až uvidíš vzadu
koncovou rudou zradu,
zapomeň moje jméno.
Už bylo odvezeno.

Zárybnickým vlastně podepsaný text začíná větou: „Dostal jsem přiloženou složenkou od přátel, peníze na rozsudek za Několik vět. Protože vím, že je nebudu potřebovat, a netuším komu je vrátit, dávám je vašemu OF na cokoli potřebného pro rozvoj dobré kultury v Rakovníku."
Výstižně se k osobnosti Standy Zárybnického vyjádřil v knize textař kapely Rychtáři Oldřich Bauer: „Myslím si, že Houla Zárybnický je trošku rakovnický dluh. Prostě tehdy zemřel a město se jím dál nezabývá, i když například pro mne, a nejen pro mne, to byl, co se týče rakovnické kultury tehdejší doby, jeden z velmi podstatných lidí. A nejen v Rakovníku, i v kraji či naší republice. Když komunisté začali padat, uvolnilo mu to sice ruce, ale vlastně ho tu už nic nedrželo."

Pohřeb měl v Hořovicích a při posledním rozloučení se hrála na kytaru Ryvolova „O posledním ohni".