Nejen tuto skutečnost si připomněli studenti prvních ročníků Střední průmyslové školy Emila Kolbena v Rakovníku zajímavým dlouhodobějším projektem. Nese název Sametová revoluce po 25 letech a v rámci něho absolvovali studenti několik aktivit.

Vyučující Jana Trousilová naznačila: „Dotazovali se například Rakovničanů na jejich autentické vzpomínky. Cílem bylo, aby se dozvěděli různé názory na tuto přelomovou dobu a pokusili se sami zamyslet nad výpověďmi a svým způsobem je zpracovali a vytvořili si vlastní úvahu."

Interaktivní způsob vzpomínání na roky 1989 a 1990 měl dnešním mladým lidem připomenout události před 25 lety a hravým způsobem jim ukázat, jak lidé dříve žili a smýšleli. Navštívili také rakovnický archiv, kde pro ně byly připraveny dokumenty z roku 1989. „Získali zde názorné informace ke klasické výuce ve škole. Dozvěděli se například jak je hledat v knihách, tisku a v jiných archiváliích v badatelně," popsala Jana Trousilová.

Škole byl také zapůjčen Národním muzeem Praha takzvaný Muzejní kufřík s dobovými předměty. „Proto, aby zapřemýšleli o jejich významu a vymysleli určitý příběh ke každému z nich, který pak popsali spolužákům," nastínila Trousilová.
Výsledky projektu poté všichni jeho účastníci ukázali ve škole v podobě týmových počítačových prezentací. Dále vytvořili výstavky, které jsou zveřejněny na webových stránkách Dotkni se dvacátého století Národního muzea v budově Městského úřadu v Rakovníku. „Cílem tohoto projektu bylo také, aby si studenti uvědomili význam občanské zodpovědnosti za své činy," dodala Jana Trousilová.

Bonusem na závěr projektu byla beseda s přímými účastníky revolučních událostí přímo v Rakovníku. Mezi středoškoláky přišli Sláva Pilík a Miroslav Urbánek. A svoji vzpomínku na revoluční události přidala i Jana Trousilová a ředitel školy Jan Jirátko.

Ten přidal také několik osobních zážitků z roku 1989. „Demonstrace v Praze byly už v lednu roku 1989. A já, tehdy student vysoké školy, jsem byl při jedné z nich zadržen tehdejším Sborem národní bezpečností, dnešní policií. Zkontrolovali mi občanku a pak vyslýchali v policejním autě stojícím na ulici," nastínil Jan Jirátko. Když padla otázka: „Proč jste šel na Václavské náměstí?" Nenašel prý Jan Jirátko odvahu přiznat se, že šel na demonstraci."Znamenalo by to totiž okamžitý vyhazov ze školy. Tak jsem odvětil, že jsem šel do bufetu," vzpomínal Jirátko. Tehdy ho policisté pustili a nikoho ani nenapadlo, že by se za pár měsíců mohlo něco změnit.

Přišel podzim a dva dny před 17. listopadem se shromáždil dav lidí u pražského národního výboru (dnes magistrát).
„Chtěl jsem spolu s ostatními, kteří se také zajímali o přírodu, hovořit s kompetentními osobami z výboru o věcech, které se týkaly životního prostředí, ale z výboru mezi nás nikdo nepřišel. A tak se průvod vydal dál po Praze. Já se odpojil a netušil, že zamířili k rumunskému velvyslanectví," vzpomínal Jirátko. Rumunsko totiž patřilo spolu s Německem, Maďarskem a Polskem k zemím, kterými už změny procházely. „Nebyl jsem před rumunským velvyslanectvím, ale večer jsem pustil rádio, stanici Hlas Ameriky a tam říkali, že jsem byl u toho velvyslanectví zatčen. Jmenovali dokonce i školu, kde jsem studoval. Byl to šok. Říkal jsem si: Tak teď jsi dostudoval. To se ale naštěstí už nestalo," konstatoval Jan Jirátko.