Zmínil samozřejmě i pranýř a dokonce i to, že pro lehké ženštiny ve středověku se minul účinkem, protože pro ně mohl být dokonce i reklamou, na kterou lákaly své zákazníky. Ženu v muzeu kat nakonec pustil, ale ta za malou chvíli jen o vlásek unikla jeho sekeře. Tato scéna a povídání o katovském díle přivítaly návštěvníky Vlastivědného muzea Jesenice na Dni s řemesly. Stačilo ale jen vejít o kousek dál do dvora a tady košíkář Zdeněk Pikal až od Domažlic právě pletl koš na dřevo ke krbu z mandlové vrby. Řemeslu se věnuje asi deset let.

Pracuji v dětském domově, kde jsme pletli z pedigu, a pak jsem to vyzkoušel z proutí. Udělal jsem manželce první košíček a pak už to pokračovalo dál," popisoval Zdeněk Pikal. Z pedigu se podle jeho zkušenosti plete lépe, ale košíky z proutí zase více vydrží. Stačí je pověsit někde pod střechu, aby natáhly vzdušnou vlhkost. Vrby si sám pěstuje na zahradě. Má několik odrůd. Nejraději plete velké přidavačky, které dobře přibývají.
„Malý košík je piplačka. Pletl jsem i nůše," vyprávěl mezi prací Zdeněk Pikal. Vedle pod přístřeškem výheň šlapáním roztápěl domácí kovář s letitým fortelem, Josef Bajer.

V budově muzea se také pilně pracovalo. Ještě před vstupem do výstavní síně pradlena pilně prala na valše velké prádlo Ženy tu vyráběly svíčky, nebo látky prastarou technikou krosienkováním či tkaním. Paličkování předváděly ženy z Čisté.

Miluše Motlová vyráběla figurky z kukuřičného šustí stejně jako s děvčaty Integrované střední školy v Jesenici v zájmovém kroužku. Eva Konířová zase oprášila své umění z dětských let a předváděla drhání pásků a náramků. Cukrářky z ISŠ Jesenice malovaly perníčky.

Vedle velkých keramických hrnců a mis na stole seděla vedoucí Vlastivědného muzea v Jesenici Nikola Štefánková a drátovala jednu z misek. „Chci připravit misky tak, aby si je mohli návštěvníci dodrátovat, ale pokaždé se do práce zaberu tak, že dílo dokončím," popisovala Nikola Štefánková.

Drátování se věnuje téměř dvacet let s přestávkou v době, kdy měla malé děti. Ještě když rakovnické muzeum vedl František Povolný, využila s kolegou nabídky naučit se stará řemesla. Zaujalo ji drátenictví a zůstala u toho. „Baví mě dělat hrnce, misky. Dráteníci dnes spíš drátují malé věci, protože z velkých věcí bolí ruce," popisovala Nikola Štefánková. Při práci se snaží používat staré klasické vzory tak, aby staré typy hrnců nebyly odrátované měděným drátem.

„Na starých hrncích je vidět, že se s tím dráteníci nijak nepárali. Sdrátovali ho tak, aby držel," ukazovala Nikola Štefánková na letitém bílém hrnečku. Dráteníci kromě toho používali ještě další fígle, například hrnce slepovali rozžvýkaným chlebem. „Ale to já dnes nedělám," zkonstatovala. Každý, kdo přišel, nemusel um řemeslníků jen okukovat. U Lenky Šmídové, která předváděla krosienkování, si hlavně děti vyzkoušely různé techniky vázání uzlů. U Evy Konířové si udrhaly náramek. Vyrobily si také figurky ze šustí nebo namalovaly perníček.

Ke Dni s řemesly patřilo i staročeské občerstvení. Podávaly se halušky se zelím nebo bramboráky. Cukrářky z ISŠ Jesenice napekly staročeské pečivo. Recepty na ně vyhledaly většinou ve starých knihách. Například staročeský koláč paní Perchty. Byly to malé kousky se zahnutými okraji ze zvláštního těsta. Před upečením se naplnily tvarohem a posypaly strouhaným perníkem. Kromě toho tu byly martinské rohlíčky, preclíky, pečivo z listového těsta a kynuté koláče.

Den s řemesly připravili zaměstnanci muzea ve spolupráci s Muzejním spolkem Jesenice za přispění města. Návštěvníky do děje svým vystoupením vtáhli páni a dámy ze Skupiny historického šermu z Drahšperka. Sehnat řemeslníky nebylo podle Nikoly Štefánkové tak těžké. „Spousta lidí s námi spolupracuje na různých akcích a druhá polovina měla čas, takže přijela. Hodně lidí je tu místních nebo z okolí. Snažíme se, aby se tu lidé hlavně sešli. Jsme spokojeni, když odsud odcházejí, jak návštěvníci, tak i účinkující, spokojeni, že se tu potkali se svými známými," uzavřela vedoucí muzea v Jesenici Nikola Štefánková.

Kovařinu dělá celý život

Kovář a zámečník Josef Bajer z Jesenice, který se o víkendu zúčastnil akce v jesenickém muzeu, se řemeslu věnuje už od vyučení. Jeho stopu byste našli po celé Jesenici, v okolí i v Rakovníku. Udělal například pozinkované schodiště u speciální školy, v Krtech oplocení objektu, vrata na Husově náměstí vedle zeleniny.
Kromě toho dělá stále drobné kovářské práce. Lidé mu přinášejí krumpáče, motyky, želízka k pluhu, aby je znovu vykoval, to znamená, vytáhl jim ostří. Železo mu zkrátka učarovalo, takže také sbírá staré kovářské práce, různá kování, panty a podobně.

Vyučil se ve Středním odborném učilišti v Novém Strašecí. Dodnes se schází se spolužáky.
„Kovařinu dělám už od dvanácti let. Pocházím z Tlestek. Měli jsme hospodářství, tam jsme okukovali práci kováře a podkováře. Líbilo se mi to, tak jsem si zřídil malou dílničku, pak postupně druhou a třetí. Pracoval jsem jako brusič na pile dvaadvacet let, pak deset let ve středisku. Kovář musí mít hlavně chuť do práce. Kovařina není jen o síle," zkonstatoval Josef Bajer.