V oblíbeném televizním pořadu Hodina zpěvu se totiž objeví záběry z našeho kraje. Filmový štáb zde strávil v uplynulém týdnu tři dny a natáčel záběry
s oběma protagonisty hudební školičky i se souborem Sedmihlásek v Luhu pod Branovem a v okolí výletní restaurace Rozvědčík. O jistě další nádherné zvěčnění těchto míst se postaral kameraman Josef Špelda. Hodina zpěvu by se měla na vašich obrazovkách objevit někdy kolem vánočních svátků.
Režisér Viktor Polesný pro Rakovnický deník uvedl: „Každý rok vybereme nějaké zajímavé místo a tam písničky inscenujeme, tak jako v tomto případě. Já jsem navrhl Křivoklátsko a Zdeněk chtěl, aby se natáčení týkalo také spisovatele Oty Pavla. Tak proto jsme dnes tady na břehu řeky Berounky pod Pamětní síní Oty Pavla."

Viktor Polesný přiznal, že na Křivoklátsku už byl mnohokrát, na branovském přívoze, kromě předchozí obhlídky před natáčením, ale nikdy.
„Tento kraj jednoznačně miluji. Naposledy jsem na Berounce byl před třemi měsíci. Točili jsme kousek odsud záběry do mého filmu Monstrum. Jak jedou kluci na lodičce po řece," zavzpomínal Viktor Polesný. Dodejme, že film Monstrum sleduje osudy sochaře Otakara Švece a jeho ženy Vlasty.

Jaroslav Uhlíř při pohledu na hladinu řeky Berounky pro Rakovnický deník pronesl: „Jsem úplně u vytržení, jaké je to tady krásné. Vzal jsem si s sebou svoji kamerku a vše si točím. Dnes je mi jedenasedmdesát let, ale na těchto místech stojím poprvé a jsem za to moc rád. Je to nádhera."
Zeptali jsme se Jaroslava Uhlíře, se kterou z postav, které ve svých knihách tak barvitě popsal Ota Pavel, by se rád potkal. Samozřejmě pokud by existoval stroj času… „Víte, moc se mi například líbí převozník Václav Prošek. Ten, kterému Ota Pavel říkal strejčku. Musel to být podle všeho moudrý pán, a tak bych měl na něho určitě hromadu otázek. Jenže on by mě pak naopak možná pro mou zvědavost neměl moc rád," smál se Jaroslav Uhlíř.

Křivoklátsko, které Jaroslav Uhlíř nazval krajinou rozevlátou, zanechá stopu v pořadí již 28. vydání Hodiny zpěvu. Pořad obsahuje podle Jaroslava Uhlíře osm písniček. Do luhu situovali autoři pořadu píseň milostnou. „Jsou tu s námi děti z dětského pěveckého sboru Sedmihlásek. Práce s nimi trvá už osmadvacet let a je skvělá. Jsou to naši kamarádi, stejně jako jejich vedoucí Hana Homérová a její syn Vítek," dodal ještě Jaroslav Uhlíř a vede nás přímo k paní Haně.

Sedmihlásek existuje už neuvěřitelných 43 let. V České republice je zkrátka Sedmihlásek synonymem Hodiny zpěvu. „Děti, které u nás kdysi začínaly, už tu mají zase své děti," upozornila Hana Homérová. Repertoár Sedmihlásku zahrnuje písně od středověku až po současnost. „Koncertujeme v České republice, ale i v zahraničí," upozornil také Vít Homér.

Tři děvčata ze souboru, Sandra Stočesová, Eliška Henychová, Tereza Šiklová, popsaly, co pro ně Hodina zpěvu představuje: „Příležitost seznámit se se zajímavými lidmi. Přijde nám úžasné, že se zde tvoří něco nového pro děti, a víte, že jim předáme písničkami pozitivní náladu, ale také se dozví něco nového. Každá písnička od Svěráka a Uhlíře má příběh." A Hana Homérová potvrdila: „Jsou to písničky blízké nejen dětem, ale i dospělým. Čili rodinné písničky."

Snad neprozradíme z natáčení příliš, když uvedeme, že Zdeněk Svěrák se na řece Berounce naučil převoznickému řemeslu.

Zeptali jsme se ho proto: Jaké to pro vás bylo, držet převoznické bidlo?
„Zpočátku jsem měl strach, že neudržím rovnováhu, ale pak jsem přišel na to, že se musím rozkročit a ono to půjde lépe. Pan Jiří, který tu převáží, mě instruoval, že je třeba ručkovat. Že bidlo funguje velice spolehlivě jako kormidlo, takže s ním snadno měníte i směr."

Takže i u vás platí rčení, že se člověk celý život něčemu učí?
„Ano. Já jsem se v osmdesáti naučil převoznictví," smál se Zdeněk Svěrák.

Převozník Jiří Nagy, který je civilním povoláním redaktor Kladenského deníku, rovněž s úsměvem na tváři konstatoval: „Pan Svěrák je nadaný žák. Má k převážení přirozený talent. Mohl by tohle řemeslo dělat okamžitě." Pak už vážněji dodal: „Byla to pro mě čest mu něco o převážení říci."

Na natáčení si vzal volno a důvod okomentoval větou: „Byl jsem právě na přívoze, když přijel štáb na obhlídku i se Zdeňkem Svěrákem. Kdyby to byl někdo jiný, tak bych si na natáčení volno v práci nevzal, ale že tu byl pan Svěrák, tak jsem si ho vzít prostě musel. Je to člověk, který oslovuje všechny generace lidí od tříletých až po osmdesátileté. Je to pro mě obrovská persóna, takže jsem neváhal." Čekal prý při natáčení větší zmatky, ale je mile překvapen, jak vše lehce plyne. „Žádné nervy. A obdivuji, jak oba, Zdeněk Svěrák i Jaroslav Uhlíř, respektují příkazy režiséra," pochválil ještě sezónní převozník na branovském přívoze natáčení.

Zeptali jsme se Zdeňka Svěráka na jeho dojem z křivoklátské krajiny…
„Vždy, když jedu křivoklátskou krajinou, tak se raduji z toho, jak dlouho jedu lesem. Bydlíme na kraji Prahy, a když fouká čerstvý vítr, tak si říkáme s manželkou: Ten je z křivoklátských lesů. Máme dojem, že je takový profiltrovaný."

S Otou Pavlem máte společný fakt, že jste ve svých dílech zvěčnili své tatínky…
„Ano. Někdy komicky, ale s láskou. A to je nám společné."

Právě nyní váš syn natáčí film Po strništi bos, který vypráví příběh vašeho dětství, které jste prožil za války na venkově.
„Je zhruba v polovině natáčení. Točí se ve Slavonicích a okolí, něco v Praze. Problém ale byl, že to je film, který časově předchází Obecné škole, a ani já, ani Libuška Šafránková, kteří jsme tam hráli tatínka a maminku, nemládneme. Museli jsme tedy hledat jiné herce a myslím, že se to povedlo. Tatínka hraje Ondřej Vetchý, maminku Tereza Voříšková. Dělají to s chutí a dobře."

A vaše role?
Já hraji ředitele školy. Našli jsme šikovného chlapečka Edu, který představuje mě, a já si tak znovu prožívám to, co jsem kdysi zažil.

Například?
Vysazuji tam jako ředitel školy Edu na tank. Ve skutečnosti jsem to já, kdo byl kdysi dávno na tank vysazen. Takže si to užívám a dojímá mne to.