V mém případě to jsou vzpomínky na zážitky letních pionýrských táborů, kterých jsem se několikrát zúčastnil.
Psal se rok 1972, mně bylo 12 let, když jsem poprvé odjel na tábor, pořádaný Pionýrskou skupinou Jana Ohnivce z Křivoklátu. Tábor se již poněkolikáté konal v krásném prostředí polesí Svatý Hubert u Jesenice. Náš tábor, přestože byl pionýrský, díky vedoucímu Ctiradu Humlovi spíše připomínal ty skautské, prvorepublikové. Patnáct stanů s vlastnoručně vyrobenými podsadami, jeden velký vojenský jako sklad, vojenská polní kuchyně, jinak vše ostatní – latríny, lednice v potoce, týpíčko se škopkem coby umývárna na louce pod lesem, několik kilometrů od civilizace. Děti si s pomocí dospělých vedoucích samy vařily, staraly se o palivo, nosily vodu ze studánky na vaření, chodily pět kilometrů do obchodu nakupovat. Každý den měl službu jeden oddíl. Jejich služba končila odsloužením nočních hlídek a ráno předaly tábor dalšímu hospodařícímu oddílu. Mezitím měl zbytek tábora všechny možné aktivity. Hlavní úkol byl, abychom se nenudili. Od kratších i delších výletů do okolí přes nácviky kulturních vystoupení na každodenní táboráky až po všemožné soutěže – přírodovědné, morseovka, topografie, zvládání uzlů, ale i skládání básniček, písniček nebo sportovní klání v čemkoliv. Po celou dobu trvání tábora běžela celotáborová hra, do které jsme plnili úkoly. Úkoly si leckdy mnoho nezadaly s hororem, cestování časem či sebeovládáním, při kterém si bylo nutné sáhnout až na dno. Vše je naštěstí uchováno v oddílových kronikách, které naštěstí přežily do dnešní doby, aby nám pomohly osvěžit paměť. Vidíte, všechno jsme to přežili ve zdraví.
Vzpomínky a přátelství nám zůstaly na celý život. Dodnes mi proto kolují v mysli zážitky, o které bych přišel, táborů se nezúčastnit.
Kdykoliv se sejdu se spolužákem Vildou Rohnem, který je dnes významnou lékařskou kapacitou, rádi vzpomínáme, jak jsme na Hubertu soutěžili, komu z domova nejdéle vydrží zabalené mýdlo, jinými slovy řečeno, jak dlouho se vydržíme nemýt, než nám na to vedoucí přijdou. Dnes si už nepamatuji, kdo vyhrál, ale je fakt, že před příjezdem rodičů na víkendovou návštěvu nás museli vedoucí drhnout ve škopku rejžákem a jarem na nádobí, protože nic jiného naši špínu nezvládlo.
Rád bych taky vzpomněl rázovité figurky, která se okolo tábora mihla a patří ke koloritu vzpomínek. Takovou figurkou byl chlapík jménem Pepča z nedaleké osady Smrk, který se jednoho dne objevil v táboře. Jeho přítomnost nešlo přeslechnout, jelikož přijel na starém motocyklu značky Zündap, který ještě pocházel z období 2. světové války a který prý našel jeho otec po válce někde v lese. Byl to ten, který známe z válečných filmů, kdy na nich jezdili vojáci wehrmachtu. Pepčův motocykl byl upraven na svoz kuchyňských zbytků pro vepříka, a tak místo původní lodičky s kulometem měl navařenou plechovou vaničku, podotýkám ničím nepřiklopenou. Do ní sléval veškeré pomeje, zařadil kvalt a za strašného řevu vyrazil do dalšího tábora. Váleli jsme se smíchy, když mizel po lesní cestě směr Velká Chmelištná, a jak drkotal po kořenech, tak mu pomeje stříkaly všude okolo, až se za ním táhl nejen smrad z výfuků, ale i „knedlíková" stopa. Pepča měl rozvětvenou rodinu, a pamatuji si, že jsme je jednou pozvali i na táborák. Přišla jich horda, Pepča s harmonikou přes rameno, jeho manželka Máňa a kupa dětí. Seděli jsme dlouho do noci u ohně a za zvuků kytar zpívali táborové písně. Toho dne obohacené ještě o harmoniku. Bylo to moc hezké, ani už nevím, jak se ta rodina jmenovala, ale to není důležité. Slyším jen ty tóny, nesoucí se červencovou letní nocí…
Jindy jsme zas pozvali dvě místní dívky, které se občas u tábora ukázaly a které si říkaly „Vlčice". Jezdily do Kůzové k babičce na prázdniny. Vím, že hlavně ta jedna, jmenovala se Naďa, se mi tenkrát moc líbila. To by ale nebyl vedoucí Ctirad Huml, aby přítomnost dívek nevyužil k noční táborové hře, kdy zinscenoval jejich údajné přepadení a únos, když se od táboráku vracely přes les domů. Bylo to tenkrát tak věrohodné, že se celý tábor vydal na pomoc. Vzpomínám si, jak jsme vzrušením a napětím nemohli skoro mluvit. Hodina, kterou jsme pročesávali les a partyzánským způsobem se přesouvali na předem určená stanoviště. Po hodině jsme dívky objevili na vyvýšené skalce svázané a v zajetí dvou kluků. Když se z únosců vyklubal bratr jedné z dívek a jeho kamarád, měli vedoucí co dělat, aby nám vysvětlili, že šlo hru, aby zachránili zdravou kůži těch údajných únosců. Takový adrenalin jsem snad od té doby nezažil. Všichni jsme měli nějaké šrámy a odřeniny, jak jsme se prodírali lesem, ale to nikomu nevadilo, všem nám šlo jen o jediné, najít „Vlčice". Tato vzpomínka nezůstala v paměti jen mně, ale táhne se v mysli všem zúčastněným a na každém srazu si ji barvitě připomínáme.
Proč se mi právě tyto vzpomínky uhnízdily v hlavě a jsou tam už více jak čtyřicet let, nevím. Jsem ale moc rád, že tomu tak je a že jsem se mohl s vámi o ně dnes podělit.
⋌
AUTOR: MILAN BEDNAŘÍK
